Neobyčejní občané Říčan /43

Vzpomínky Dalibora Hofty

Jako střely jsme po vyučování vybíhali ze školy a utíkali každý za svým zájmem. Hlavní vrata školní budovy na západní straně náměstí byla s výjimkou topné sezony stále otevřená.

Kromě žáků a učitelů do nich za mé školní éry (v třicátých letech 20. století) zamířil málokdo, jen ráno u nich stál pan školník a čekal, až ho pozdravíme. Pod školníkovým bytem v přízemí napravo od vchodu jste tenkrát narazili na kovová vrata uzavírající školní dvůr. Tam jsme za hezkého počasí cvičili, pochodovali a někdy hráli volejbal. Na dvoře nás také fotografoval pan František Zahálka, tenkrát jediný fotograf ve městě. Seřadil si nás na jakousi tribunu z fošen, vpředu sedával pan učitel… vznikaly klasické snímky, které můžete skládat za sebou a vidíte, jak děti dospívají. Mnohým z nás se při jejich prohlížení vybavují příjemné vzpomínky. Pod školním dvorem směrem k rybníku postavil za přispění myslivců spolek Stráž obrany státu (SOS) objekt, kde se mladí muži učili střílet na pojízdné terče, které se přibližovaly a oddalovaly klikou. I já jsem pod školu někdy zavítal se vzduchovkou. Také tam bylo loutkové divadlo a školní jídelna. Spolek Svazarm zde jeden čas provozoval autoškolu. Po sametové revoluci tu škola zřídila jednu třídu s hygienickým zázemím, dnes prostory využívá základní umělecká škola.

Z fary si pamatuji děkana Josefa Ježka. Jako mladík jsem nevnímal, že tento kněz během války na několik let z našeho města zmizel. Až nedávno jsem se dozvěděl, že pro svůj protinacistický postoj – a po udání místních dobráků – byl od roku 1943 vězněn a nakonec umístěn do koncentračního tábora v Dachau. Do Říčan se po válce zase šťastně vrátil. Blíž jsem se seznámil s kaplanem Faixem. Mladý kněz na mne na jaře 1945 zapůsobil vstřícností a laskavostí. Po krátké přípravě a křtu mne oddal s mou první ženou. Občanský sňatek tehdy vzhledem k mé mladosti nepřicházel v úvahu. (Měl jsem sice od tatínka prohlášení o zplnoletnění, které mi poslal na koncentráčnickém papíře, ale to se na místním úřadě nelíbilo.) Jako dnes vidím P. Faixe, jak po válce přihlíží oslavnému průvodu na náměstí a říká: „Z toho u nás moc dobrého nevzejde.“ To když nás míjeli pochodující gardisté s rudými opasky, nesoucí rudé fangle.

Jistě víte o studni před farou s ručním čerpadlem. Po městě se nachází asi deset podobných obecních studní. Na začátku devadesátých let dostal městský úřad od vlády příkaz ošetřit veškeré zdroje pitné vody a dát do pořádku městské studny. Měl to na starosti úředník Miroslav Kovrč a během několika měsíců bylo vše hotovo: pan Kovrč dal studny vyčerpat, vyčistit, nechal spravit poklopy a osadit nová kovová čerpadla. Všechny studny v té době fungovaly, i když už nebyly potřeba. Za mého raného dětství k nim chodili pro vodu lidé z celého náměstí a z přilehlých ulic. Později, když začal Josef Větrovec stavět rodinné domky, kterých jsou v městečku i v okolních vesnicích celé kolonie, patřila k domu i studna s čerpadlem na vlastním pozemku. Vodovod v té době v Říčanech ještě neexistoval (první, družstevní, vznikl ve Smetanově ulici). Další studna na náměstí je v blízkosti bývalého okresního soudu (dnes jedné ze školních budov). V tomto objektu bývaly i vazební věznice, z náměstí bylo vidět jejich zamřížovaná okénka. Správcovali zde po léta mí vzdálení příbuzní, manželé Kratochvílovi. Za květnové revoluce 1945 sem revoluční síly zavlekly a na dvoře za vysokou zdí uzavřely kolaboranty, kteří se ve válce provinili proti národní cti, udavačstvím a podobně. A stalo se, že lidé, kteří byli celou válku přikrčeni doma, si potřebovali vybít strach a chodili ty zavřené bít. Dokonce se říkalo, že tam do kanálku tekl potůček krve. „Jdi tam taky, vždyť ti udali tatínka.“ Nemohl bych nic takového udělat, příčilo se to mé povaze.

                                                                                                   Zaznamenala Renata Skalošová

Tělocvična ve škole na náměstí, jak ji zachytil pan fotograf Zahálka

Foto: z archivu Muzea Říčany

Pana Dalibora Hoftu v říčanských ulicích už nepotkáme, v pátek 5. srpna se uzavřela poslední kapitola jeho pozemského života. Díky jeho píli se však s příběhy neobyčejných občanů můžeme setkávat dál, pro Kurýr připravil ještě několik dílů. Čest Vaší památce, pane Hofto…