Obrázky z Huntovic (dnešních Chomutovic)

30. 10. 2025

Chomutovice, které jsou dnes součástí Popoviček ležících sedm kilometrů od Říčan, se v minulosti nazývaly Huntovice. Na žádost obce došlo v roce 1923 k přejmenování. Jen o pár let dřív je proslavil nález pokladu.

Večerní slovo z 20. května 1921 psalo: „Při polních pracích ve dvoře Zdíbradech u Říčan nalezeny byly základy čtyř statků a několik sklepení, pocházející ze XVI. století. Nalezeny tu byly kachle z krbu slohu tohoto století. […] Před časem byl v Huntovicích u Říčan nalezen hrnec plný zlatých a stříbrných peněz v počtu 220 kusů. Poněvadž Zděbrady a Huntovice téměř spolu souvisí, je důvodné mínění, že v těchto místech našlo by se pátráním více cenných starožitností.“ Zatímco kachle a další předměty ze Zděbrad tvoří součást sbírky říčanského muzea, huntovické mince byly tenkrát předány „zemskému muzeu“ a dneska se nacházejí v numismatické sbírce Národního muzea.

Huntovice na přelomu 19. a 20. století

Vydejme se do vesnice, jaká byla před bezmála sto padesáti lety. Tehdy v ní žila praprababička autora tohoto článku, nepochybně silná a obdivuhodná žena. Tuto dobu již dokumentuje množství písemných, často i digitalizovaných pramenů. V roce 1878 bydlelo v Huntovicích sto třicet šest obyvatel a stálo zde dvacet domů. V roce 1893 to už bylo čtyřiadvacet domů a v nich sto padesát obyvatel. Poštu měli v Říčanech, kostel, faru a školu v Popovičkách. Poštovní schránka byla od roku 1902 umístěna na domě č. p. 20, tedy na hostinci Antonína Mračka. Pro barokní kostel svatého Bartoloměje postavil v roce 1884 varhany pražský varhanář Karel Schiffner. Kolem chrámu byl až do začátku dvacátých let fungující hřbitov, od června 1922 se začalo pohřbívat na novém hřbitově na kraji obce.

Rolníci a porodní báby

Při studiu matrik můžeme získat přehled o profesích, které v Huntovicích lidé měli. Toto je seznam z let 1880 až 1907: obuvníci, hospodští, kolář, řezník, kováři, zedníci, stavitel, krejčí, dámská krejčová, tesař a – v nejpočetnější skupině – rolníci. Zajímavý je vysoký počet žen, které volali k narození dítěte. Mezi porodní báby v tomto období patřily Marie Horáková z Huntovic (mezi roky 1877–1887), Kateřina Škábová z Jažlovic (1877–1904), Veronika Přibylová z Modletic (od roku 1889), Kateřina Zvolská z Popoviček (od roku 1894) a Anna Dlouhá z Jažlovic (od roku 1899).

Vlastenci a buditelé

Za nákupy a na návštěvy jistě Huntovičtí chodili v té době také do Říčan. Skoro dvouhodinová cesta z Huntovic do centra městečka nebyla pro lidi uvyklé pěší chůzi nic neobvyklého. Do školy to měly děti mnohem blíž. Ve škole v Popovičkách, kam docházely, učila jednu dobu i Růžena Klímová. Industriální učitelka, vlastenka a mecenáška odkázala svou vilku říčanskému muzeu v dnešní Rýdlově ulici, ve které muzeum stále sídlí. Kolem roku 1900 ve škole působil Břetislav Jedlička-Brodský, učitel, spisovatel, člen okrašlovacích spolků a propagátor výsadeb „stromů svobody“. Prvním kronikářem Popoviček, Huntovic a Nebřenic se stal Josef Bezchleba z Huntovic. Z Pamětní knihy obce Popoviček, kterou sepsal, jsme také čerpali informace.

Eleonora Škábová

Kdo byla zmíněná dámská krejčová ve vesnici Huntovice? Eleonora, rozená Burešová, se narodila v Jažlovicích a byla pilnou žačkou zdejší školy. Zápis v Knize cti školy Jažlovické z května 1852 svědčí o tom, že byla svědomitá a pečlivá. Na konci ledna 1877 se v jažlovickém kostele provdala za Josefa Škábu, o sedm let mladšího zedníka z Huntovic. Vzhledem k tomu, že jí v té době bylo dvaatřicet, musela mít za sebou už řadu pilných let, kdy se zdokonalovala v šití oděvů. Jak vyplývá ze záznamů Společenstva živností oděvních v Říčanech, v roce 1882 se stala jeho členkou. Učily se u ní další dívky, například v roce 1895 vyučila řemeslu krejčovskému Josefu Stárkovou z Jažlovic.

Eleonoře a Josefovi se narodily tři děti, Anna, Josef a František. Kolem roku 1880 se odstěhovali z Jažlovic do Huntovic; bydleli nejdříve v pronájmu v domě č. p. 20, kde byla hospoda. Později koupili pozemek k č. p. 14 a postavili si domek. Kromě stavebního pozemku byly součástí koupě dvě pastviny, špýchárek, chlév a kůlnička. Na starých fotografiích ze začátku 20. století spatříme venkovské stavení ještě s doškovou střechou (je k vidění v knize z roku 2024 Když přijel do Říčan první vlak). Žili v něm asi dvacet let. V květnu 1907 prodali nemovitost manželům Chaloupkovým z Huntovic a přestěhovali se do Říčan.

Neštěstí a štěstí

Eleonora musela být nesmírně pracovitá, skromná a obětavá. Jak její potomci studiem nejrůznějších dokumentů zjistili, rodinu živila takřka sama. Josef vydělané peníze uměl velmi rychle utratit a dokonce prohýřit. Finance na stavbu nového domu dokázala shromáždit také ona. Syn Josef se nepotatil – poté, co ho Eleonora dala vyučit knihařem u Aloise Chejna v Říčanech, poctivě se věnoval řemeslu a také spolkové činnosti. Své mamince tak do konce života dokázal vnést radost. Zemřela čtyři roky po přestěhování do Říčan a místem jejího posledního odpočinku je místní hřbitov. Knihaři Josefu Škábovi a jeho ženě Anně, mj. tvůrcům zdejšího loutkového divadla, jsme se věnovali v Říčanském kurýru č. 11/2021.

Martin Škába s přispěním Renaty Skalošové
Muzeum Říčany

Foto: z archivu Muzea Říčany