Orientační běh

Hodnocení trenéra

Posledním květnový víkend se konaly hned tři závody – v sobotu krátká trať a sprint, v neděli klasika. Počasí bylo skvělé, zázemí na fotbalovém hřišti taktéž. Říčaňákům se dařilo. Na krátké jsme měli na bedně tři zástupce: zvítězila Maruška v D14, Maki skončila druhá a Laura třetí v D10. Ve sprintu všem ukázala záda Bára v D21 a Anička v D18, třetí doběhla Maruška v D14. Nutno pochválit i výkon Evy v D35. Nedělní klasika byla zároveň krajským přeborem. Dařilo se: zlato Martina v D10, Hynek v H10L, Mařka v D14, Anička v D18 a Bára v D21, Mates stříbro v H16 a Emička bronz v D10.

Pohled elitní závodnice

Běželo se v pěkném, povětšinou čistém lese. Převýšení nebylo nijak závratné, tratě byly pěkné, nijak zvlášť záludné a muselo se rychle běžet. Záleželo ale i na správných dohledávkách, což jsme ale věděli už před startem, neboť téměř polovina popisů kontrol byly údolíčka, rýhy a dalších terénní tvary. V některých částech mapy, kam se ale podívaly jen delší tratě, běh značně komplikovaly suché větve a kontroly byly schované v nitru luxusního hustníku. Přesto jsme ale závod dokončili v dobrých časech, jak je patrné z výsledků.

Zážitky nejmenovaného člena oddílu

Zdar pánové, nevím jak se stavíte k mému dalšímu setrvání v říčanském klubu orientačních běžců poté, co mě už málem po lese začlo hledat družstvo dobrovolných hasičů z Janova a přilehlých vesnic. Asi jsem měl být prozíravější a vyhodnotit lépe mé orientační dispozice dané mi pro včerejší den. Byl to pro mne vcelku nezvyklý zážitek, když jsme byli vzhledem k mému brzkému startu ráno na hřišti sami a prošlapávali jsme si cestu na start. V lese mi dělali společnost akorát ty dva pánové na občerstvovačce, u kterých jsem poseděl. Ten na devítce byl divnej nemluva, pak mi došlo, že kdyby mluvil, tak by ho asi závodníci našli dřív. Jen nevěděl, že se mnou si moh už v klidu popovídat, po mně ho totiž už nikdo nepřišel navštívit. Ale možná se mě bál, protože jsem víc jak půl hodiny kroužil kolem jeho kontroly a klel sprostě jak dlaždič. A když jsem se po těch skoro pěti hodinách konečně dostal do cíle, bylo hřiště už zase prázdné, jenom paní ze zavřeného bufetu utírala stoly a ani na naléhání Jany slovy „podívejte se na něj na chudáka jak vypadá“ nebyla svolná otevřít a dodat mému hlaďáku aspoň trochu šťávy. Příště mi prosím řekněte, že tam nemám lízt.

Z příspěvků Báry a Michala zkompiloval David Rožek