Otakar Nebuška, odborník mezi ochotníky (1)

2. 5. 2020

V odborném hudebním světě známý kritik, publicista, organizátor i skladatel působil léta také v Radošovicích. Bydlel v domě č.p. 146. Ovlivnil činnost divadelního spolku Dramatika, angažoval se v Sokole i v Okrašlovacím spolku. V roce 1948 jej Syndikát českých spisovatelů a skladatelů ustanovil hudebním patronem říčanského okresu.

 

Otakar Nebuška se narodil před 145 lety, 28. května 1875, jako prvorozený syn Jana Nebušky, doktora veškerých práv a advokátního koncipienta, toho času v Mladé Boleslavi. Jeho matka Marie byla dcerou píseckého c. k. finančního komisaře. Obecnou školu i gymnázium navštěvoval Otakar v Písku, kde jeho otec zastával pozici zemského advokáta.

 

Lásku k hudbě a organizační schopnosti si pravděpodobně přinesl z rodiny. Potvrzuje to například tatínkova předsednická funkce v píseckém zpěváckém spolku Otavan. Ke studiu hudby se Otakar Nebuška dostal už na obecné škole (u skladatelů Františka Gregora a Bohuslava Jeremiáše). V Písku získal základy hry na klavír a housle; později hru na klavír studoval v Praze u Adolfa Mikeše. Od roku 1892 navštěvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a zároveň docházel na Filozofickou fakultu.

Ve skládání hudby byl samoukem, ovšem talentovaným, což dokládá skutečnost, že jeho díla do svého kmenového repertoáru zařadilo například Pěvecké sdružení moravských učitelů. Před komponováním hudby dal však přednost psaní o ní. Od roku 1896 přispíval do časopisu Student. Následovaly Radikální listy, Dalibor, Národní listy, Samostatnost nebo Kalendář českých hudebníků, kde se věnoval např. Josefu Sukovi, Oskaru Nedbalovi či Vítězslavu Novákovi. V Českém hudebním slovníku osob a institucí se dočteme, že se Nebuška od roku 1906 stal členem správního výboru Umělecké besedy, reformoval její hudební večírky a stal se dokonce místopředsedou a roku 1935 čestným členem. Spolu s dalšími reorganizoval a osamostatnil Hudební matici a zasloužil se tak o to, „aby se vypracovala na vůdčí vydavatelství moderní české hudby.“ Spoluzakládal hudební časopis Hudební revue a hojně do něj přispíval. Vedle těchto aktivit se profesně uplatnil na různých místech, mimo jiné ve finanční službě u přímých daní v Čechách, v zásobovací službě u místodržitelství nebo na ministerstvu zásobování. Od roku 1920 až do odchodu do penze v roce 1937 byl zaměstnán v kanceláři poslanecké sněmovny.

Otakar Nebuška se oženil v roce 1916 s Růženou Podhajskou, významnou klavíristkou a učitelkou klavíru. Jako první v Praze uvedla Brahmsovy klavírní koncerty d-moll a B-dur, Straussovu Burlesku nebo klavírní koncert Maxe Regera. Zemřela v roce 1935, je pohřbena na Malvazineckém hřbitově v Praze. Tam je také místo posledního odpočinku Otakara Nebušky. Počet dětí Nebuškových se bohužel nepodařilo vypátrat, ale díky korespondenci víme, že potomky měli.

 

Na radošovickém kulturním poli se Nebuška objevuje zřejmě až v době kolem svého penzionování. Členem spolku Dramatika se stal roku 1937. O něco později se ujal předsednictví. A to poté, co v roce 1941 dobrovolně odešel Jan Petříček, protože necítil dostatečnou podporu a pomoc ostatních členů – jak se v jednom z dopisů sám vyjádřil, „nikdo sám divadlo neudělá.“ Otakar Nebuška funkci předsedy spolku zastával do března 1946. Rozhodnutí vzdát se této funkce komentoval v jednom z dokumentů Dramatiky: „Protože se nyní v Radošovicích neuživím v cibulujících, česnekujících, octujících a kořenících hostincích, na něž jsem odkázán, prosím Fr. Bulanta, aby mne zastupoval v předsednictví.“

 

Nicméně v dramaturgické činnosti hodlal pokračovat i nadále. Spolek se v době kolem druhé světové války potýkal s nejrůznějšími vnitřními problémy. V zápise z valné hromady spolku Dramatika z roku 1940 se uvádí, že „velkou zásluhu o zlepšení poměrů ve spolku má hudební odborník, skladatel a kritik Otakar Nebuška, který si v členstvu získal přezdívku „Otec“ Nebunda nebo Nebuška, opravdu zaslouženě“. O jeho konkrétních divadelních počinech si můžete přečíst příště.

Šárka Vydrařová

Jako zdroj informací pro tento text posloužily podklady uložené v Muzeu Říčany a dále publikace a veřejně přístupné matriky na internetu.

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2020 Všechna práva vyhrazena