Pamatujete na Tangalle?

Letos o vánočních svátcích uplyne již deset let od chvíle, kdy jihovýchodní Asii zasáhla ničivá vlna tsunami. Přinesla statisícové ztráty na životech, miliardové škody, ale také příval solidarity a lidského porozumění. Jak dnes žijí ti, kteří při katastrofě přišli o své blízké a o veškerý majetek? A hlavně – jak dnes vypadá škola ve srílanské Tangalle, která byla postavena i díky příspěvkům lidí z Říčan a okolí?

Nikdy nezapomenu na ráno 26. prosince roku 2004. Kdo by měl ve svátek zapnutý mobil? Po zapnutí se na mě hrnula smršť zpráv – „Už to víš o Srí Lance? Pusť si televizi. Rychle se podívej na internet...“ Nejdůležitější zpráva přišla od mého srílanského kamaráda až o den či dva později, když začalo fungovat spojení s postiženými zeměmi: „Jsme v pořádku, ale přišli jsme úplně o všechno. Nemáme peníze na jídlo, jsme bez elektřiny, bez vody i telefonu. Můj bratr Janath je mrtvý. Na pobřeží je všechno úplně zničené, i náš dům...“

Poté, co jsme pomohli našim přátelům, jsem ještě mezi svátky začala organizovat veřejnou sbírku na pomoc městu Tangalle. Na městském úřadě, v kostele a v infocentru byly umístěny kasičky, byl uspořádán benefiční koncert, osloveni sponzoři, později se konala výstava fotografií. Díky neobyčejné vstřícnosti města Říčany a Římskokatolické farnosti Říčany i krajského úřadu, který nám sbírku v rekordním čase povolil, se ve velmi krátké době podařilo vybrat téměř čtvrt milionu korun, za které byla v r. 2005 postavena nová škola v Tangalle. Základní kámen jsme pokládali čtyři měsíce po tsunami. Při mé následující návštěvě v listopadu 2005 jsem již vstupovala do fungující školy, na jejíchž dveřích stálo v jazyce sinhálském a anglickém: „Náš zvláštní dík za stavbu této školy patří obyvatelům města Říčany“. Byli jsme jedni z prvních, kteří obnovu školy dokončili. Ale následovali další. České organizace Člověk v tísni, ADRA, Česká katolická charita a samozřejmě mnoho zahraničních organizací odvedlo skvělou práci. Přispěl k tomu zejména dostatek finančních prostředků, kterých se na jiné humanitární katastrofy nedostává jen z toho důvodu, že nejsou tak mediálně zajímavé. Celková pomoc oblastem jihovýchodní Asie se už v prvních měsících po tragédii blížila dvanácti miliardám dolarů a dokázala tak pokrýt téměř veškeré škody. Zkušení humanitární pracovníci nepochybovali o brzké obnově postižených oblastí.

Souhra náhod a malý svět humanitární pomoci mě o pár měsíců později přivedly právě do jedné z velkých humanitárních organizací. S Adrou jsem se po tsunami na Srí Lanku vrátila ještě několikrát a pozitivním prognózám jsem musela dát zapravdu. Po dvou/třech letech od tsunami byste její následky hledali jen obtížně. Lidé už žili v nových domech, chodili do nových zaměstnání a rybáři si znova opatřovali obživu na nových lodích.

Letos jsem se na Srí Lanku a do „naší školy“ podívala soukromě ještě jednou. Byla to návštěva neobyčejně milá. Ve dveřích mě nejprve s nejistým úsměvem, ale hned vzápětí s velkou radostí přivítal tentýž usměvavý pan ředitel a zavedl mě do budovy, která před devíti lety dýchala novotou. Po několika letech v humanitární oblasti a zkušenosti, že ne všechna pomoc je přijata s vděčností a hlavně následnou péčí, mě nesmírně potěšily udržované, nově vymalované třídy, již několik let používané, ale nově vesele natřené lavice, nové příčky mezi třídami, na které tehdy již nezbyly ze sbírky peníze a hlavně desítky rozesmátých dětí, z nichž většina tsunami vlastně ani nezažila.

Věřím, že fotografie z této návštěvy potěší i vás, přispěvatele tehdejší sbírky. Na pamětní desce u vstupu do školy je a bude vždy na prvním místě poděkování těm, kteří pomohli nejvíce – dárcům z města Říčany.

Karolina Emanuelová (Adamusová), 
organizátorka sbírky pro Srí Lanku