Pražské jaro v Minsku

7. 7. 2022

 

Počátkem roku 1968 jsme s kolegou dostali pozvánku na Mezinárodní kongres o přestupu tepla a přenosu hmoty (Teplo i massoobmen, Heat and Mass Transfer), pořádaný v květnu toho roku Akademií Nauk BSSR v běloruském Minsku. Pozvání jsme přijali, vypracovali požadovanou přednášku a odeslali do Minsku. Zaměstnavatel nám opatřil potřebné cestovní dokumenty a v květnu jsme se vydali na cestu.

Jeli jsme rychlíkem v lůžkovém voze přes Varšavu a Brest-Litevský. Ještě před odjezdem jsme ve stánku na Wilsoňáku koupili pro děti kolegů z Minsku dva kilogramy pomerančů. V lůžkovém voze nabízel průvodčí kipjatok (horká voda ze samovaru), ze kterého na požádání uvařil výborný čaj. Jídlo bylo vlastní.  Cesta probíhala hladce. Před Brestem (hraniční přechod) jsme od průvodčího obdrželi lístek s informacemi. Mimo jiné na něm stálo, že do SSSR se nesmí dovážet simja, bitaja ptíca a také orientalnyje frukty. Tušili jsme problémy. V Brestu přišla pasová a celní kontrola. Samozřejmě, že objevili v kupé pomeranče, a že si pro ně před odjezdem vlaku přijdou. V Brestu vlak totiž poměrně dlouho stál, neboť se měnily podvozky pro širokorozchodnou trať. Rozhodli jsme se, že připravíme překvapení, a v přestávce cesty jsme pomeranče snědli, ještě za pomoci spolucestujících ze sousedního kupé. Celníci se dostavili a dostali od nás pytlík se slupkami. Reakci si dovedete představit.

Dojeli jsme do Minsku a ubytovali se v novém hotelu Jubilejnaja. V každém patře byla děžurnaja, která nás při každém průchodu kolem ní kontrolovala. Museli jsme ukazovat ubytovací kartu. Při procházce po nejbližším okolí jsme zjistili, že asi pět set metrů od hotelu je malebná děrevňa, vesnice s dřevěnými domky, krásně zdobenými.

Další den začal kongres. Zahájení se konalo v Kongresovém paláci Akademie Nauk a trvalo asi pět hodin. Zúčastnilo se ho přibližně tisíc vědátorů z celého světa. Překvapením bylo, zejména pro účastníky z Anglie, Kanady a podobně, že palác byl vybaven pouze tureckými toaletami.

Další program již probíhal v jednotlivých sekcích. My s kolegou jsme byli součástí sekce, která se zabývala přenosovými jevy při vysokých rychlostech proudění. Vstoupili jsme do menšího sálu, ve kterém bylo asi padesát lidí. Seznamovali jsme se se situací, kdy budeme přednášet, jaký je program atd. Když jsme procházeli sálem, přistoupili k nám najednou dva účastníci s přátelským objetím a oslovením: „Zdravstvujtě molodci z Prágy, kak poživájete, kak u vas pražskij jar!?“  Čekali jsme leccos, ale takové uvítání rozhodně ne. Potom jsme ještě dali řeč a na visačkách se jmény a působištěm jsme zjistili, o koho jde. Jeden z nich nebyl nikdo jiný než profesor Lojcjanskij z univerzity v Novosibirsku. Jeden z těch pro Sověty nepostradatelných. Něco jako akademik Andrej Sacharov v oblasti jaderného výzkumu. Bez přispění jeho výpočtů a experimentů by totiž do vesmíru nelétaly rakety, neletěl Gagarin, neexistovala šupinová tepelná ochrana přistávacích modulů, potažmo raketoplánů. Takže si takové uvítání mohl dovolit, přestože tyto akce nepochybně byly pod dohledem tajné policie. Na kongresu jsme se dozvěděli spoustu nových poznatků. V rámci kongresu byl ještě uspořádán výlet na místo, které se nazývalo Kurgan Slávy (památník na druhou světovou válku). Místo bylo poměrně daleko od Minsku a autobusy vpředu i vzadu doprovázela policie. Jinak pobyt probíhal v pohodě.

Zpáteční cestu jsme absolvovali opět rychlíkem. Ještě před odchodem z hotelu ke mně přišla pokojská, jestli bych jí neprodal boty, nové mokasíny. Měl jsem je celou dobu pobytu u postele jako rezervní boty. Boty si koupím doma nové, pomyslel jsem si, a tak jsem jí je prodal. Měla velkou radost. Za utržené ruble jsem pak koupil v hotelu manželce jantarové šperky. Byly tam za pakatel. Po kontrole u děžurné jsme opustili hotel a odjeli na nádraží.

Cesta vlakem byla příjemná, pouze k jídlu jsme si nic nekoupili. Kipjatok byl k dispozici. Když jsme přijeli do Brestu, pozdě v noci, měli jsme pořádný hlad, a tak jsme zašli ke kioskům, že si koupíme něco k jídlu a utratíme poslední ruble. K našemu překvapení bylo všude zavřeno, jen u jediného stánku nám nabídli ke koupi celou pečenou kachnu. Ale pečivo nebylo ani náhodou. Protože jiné řešení neexistovalo, kachnu jsme koupili. Ve vlaku jsme potom až do Varšavy obírali kachnu (byla moc dobrá) a zapíjeli ji čajem. Ve Varšavě jsme si koupili rohlíky a dál dojídali pečené zvíře. Jinak se již nic zvláštního nestalo. Ani naše setkání s profesorem nemělo žádné následky.

No řekněte, nebyla ta cesta na kongres do Minsku zážitková? To jsme však ještě netušili, co nás za pár měsíců čeká.

František Křížek

 

Autor tohoto textu, říčanský rodák František Křížek (1932), téměř čtyřicet let pracoval jako vědecko-výzkumný pracovník, věnoval se výzkumu v oblasti tepelné techniky. V roce 1968 se zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Říčanech a také do obnovení činnosti místní skautské organizace. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zachytil v sérii fotografií podobu centra Říčan s protestními nápisy proti okupaci. Ve školním roce 2018/2019 jeho celoživotní vzpomínky zaznamenali žáci 1. ZŠ Říčany v projektu Post Bellum Příběhy našich sousedů.  

 

Fotografie Františka Křížka pořízená jen tři měsíce po návštěvě Minsku: náměstí v Říčanech v srpnu 1968

Foto: archiv Muzea Říčany  

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2022 Všechna práva vyhrazena