Průvodce budoucností: Jídlo, které roste nablízku

Začíná to malým semínkem v dlani a půdou pod nehty. A pak týdny péče – zasadit sazeničky, zalévat, hnojit, odhánět škůdce, a nakonec se dočkat sklizně. Rajče, které chutná jako léto. Mrkev, která křupe jinak než ta z obchodu. Salát, co voní po ranní rose. Většina jídel začíná surovinami – a ty rostou v půdě, ne v regálu. Kvalita jídla začíná dávno předtím, než vezmeme do ruky vařečku.

V obchodě si nevybíráme hotové jídlo, ale většinou právě důležité základní suroviny pro jeho přípravu – ovoce a zeleninu – často zabalené do igelitu, někdy lesklé, jindy už trochu zvadlé. Nevíme, odkud přišly, jak dlouho cestovaly, kdo se o ně staral. Chybí příběh. A s ním i chuť, kterou známe z vlastní zahrady – nebo alespoň z dětství.

Pěstujme vztahy

Vztah k jídlu se nejlépe pěstuje s dětmi. Možná právě proto se nejen říčanské školky a školy vrátily k záhonům a hlíně. Vyvýšené záhonky, semínka, pozorování, komposty. Děti sázejí, zalévají, sklízí – a učí se, že jídlo neroste v plastu. Ideální je, když se celý cyklus jídla podaří dotáhnout až do jídelny. Jídlo pak znovu spojuje: zemi, děti, roční doby i trpělivost. Právě proto Muzeum Říčany připravilo na květen specializovaný workshop určený nejen ředitelům mateřských a základních škol, kde se mohou inspirovat příkladem bezezbytkové školní jídelny z Tanvaldu.

Místem, kde se ale pěstují hlavně vztahy, je komunitní zahrada. A i když jsou Říčany zelené a spousta z nás má vlastní zahradu, ne každý má to štěstí. Proto město podpořilo vznik nové sdílené zahrady, kterou společně tvoří několik místních organizací – Komunitní centrum Říčany, Klub Cesta, Koloběh, Muzeum a Ekocentrum a Nadační fond Viki. Jejich cílem není jen sklizeň, ale hlavně společný prostor pro péči, tvoření a sdílení. Zahrada bude sloužit zapojeným organizacím i veřejnosti. Až se poprvé otevře, dozvíte se to včas. Rádi bychom, aby tahle komunitní zahrada byla inspirací pro vznik dalších společných jedlých míst.

Každý může něco zasadit

Ale třeba u vás v ulici vznikne něco úplně jiného: bylinkový kout u školy, společné jahody na sídlišti nebo vyvýšený záhon u školky. Každý může začít podle svých možností.

A pokud nemáte zahradu, ani nechcete pěstovat společně, ale záleží vám na kvalitě surovin, ekologii, podpoře místních farmářů a budování místní komunity – i pro vás existuje cesta. Už osmým rokem funguje v Říčanech Komunitou podporované zemědělství (KPZ). Členové pravidelně odebírají bedýnky zeleniny od farmářů z okolí – podle sezony, bez zbytečného balení a s přímým vztahem k tomu, kdo jídlo pěstuje. Funguje to. A právě tahle živá, neformální síť může být jedním z pilířů potravinové soběstačnosti budoucnosti.

Stromy, které patří nám všem

Podobně je to i se stromy ve městě a krajině. Ne všechny plody patří obchodům – některé visí přímo nad našimi hlavami. Veřejné ovocné stromy bývají neviditelné, dokud je někdo nepřipomene. A i ony potřebují občas zalít, ošetřit, chránit a nesklidit celou úrodu jen pro sebe, ale respektovat veřejné a tedy sdílené. V blízkosti rybníka Rozpakov je stará ořechová alej, Ořechovka, kterou se podařilo díky komunitní péči Ekocentra doslova vysekat z roští. Ekotým dětí ze ZŠ Magic Hill si bere pod patronát Alej Říčaňáků – nejen brigádnicky, ale plánují i zmapovat stávající výsadbu a lokalitu doplnit o informační tabule. Komunitně sázené aleje, jako nedávno nová třešňová alej ve Strašíně, jsou daleko víc než jen řada stromů. Roste tu vztah.

Říká se, že láska prochází žaludkem. A možná i láska k planetě. Nemusíme sázet celý sad – i květináč s pažitkou může být začátek. Každý výhonek je malý krok. Ale i malé kroky mění svět. A někdy taky večeři.

Markéta Janečková
Komunitní koordinátorka
zijeme@ricany.cz