Mezi námi
První a poslední říčanský kat
Osoba prvního říčanského kata po třicetileté válce byla poprvé zaznamenána v soudních manuálech z roku 1694 v souvislosti s pronájmem kusu obecní zahrady. Odtud je známo, že prvním zdejším mistrem ostrého meče byl Václav Schönfeld (zapisován je rovněž jako Šymfeld, Šimfeld, Šynfeldt, Šinfeldt, Šemfeld, Šenfeld, …). V soudních manuálech je zmiňováno také porovnání mezi Václavem Schönfeldem a sousedem Karlem Procházkou, kteří se dopustili (a jejich manželky) r. 1704 vzájemného zhanění. Mnohem víc lze ale vyčíst v matričních knihách. První Václavovo dítě narozené v Říčanech byla r. 1695 dcera Anna. Celkem tu má Václav v rozmezí let 1695–1719 deset dětí, z toho první dvě s manželkou Justinou, která zemřela v roce 1702. V zápisech o narození těchto dvou dětí je Václav uváděn jako pohodný v Říčanech. Dalších osm dětí měl Václav se svou druhou ženou, kterou byla Kateřina, dcera Jana Zelingera z Brandýsa nad Labem (tady už je uváděn jako mistr ostrého meče).
Po její smrti uzavřel r. 1720 třetí manželství s další Kateřinou, tentokrát dcerou benešovského kata Václava Holuba. Zápisy o narození dětí tomuto páru ani o úmrtí Václava či Kateřiny už v matrikách pro Říčany nejsou k nalezení. Zdá se, že někdy po roce 1720 rodina z Říčan odešla. Přitom podle svatební smlouvy by chalupu měl zdědit případný syn z tohoto manželství vzešlý. Ještě r. 1723 se v Říčanech rodí synovi Václavovi z prvního katova manželství syn Tomáš. Z roku 1727 je zápis o narození jeho dalšího syna Jana, to už v Mnichovicích, kde také r. 1736 zdejší právní posel Václav zemřel. Podle Jaroslava Honce místní katovnu obýval do roku 1743 Václav Šenfeld (otec a syn), do roku 1750 Jan Medulín, do roku 1749 Jan Vogl a po něm jeho syn Antoním Vogl. Přitom v roce 1743 mladší z obou Václavů už prokazatelně nežil – a že by se starší dožil v té době tak úctyhodného věku 83 let?
Nezpochybnitelný je zápis z gruntovní knihy o převzetí katovny v r. 1749 Antonínem Voglem. Pro dřívější roky se gruntovnice nedochovaly, takže se dá jen poukázat na určitý rozpor ve vlastnictví katovny Janem Medulínem a Janem Voglem. Když ale zohledníme, že Jan Vogl byl tchánem Jana Medulina, vnuka prvního říčanského kata, nejedná se o rozpor až tak veliký.
Neobjasněnou záhadou je, kde říčanský kat a jeho třetí žena zemřeli. Když se tedy zatím nedaří dohledat, kam Václav Šenfeld odešel, pokusíme se nastínit, odkud do Říčan přišel. Jeho příchod má zřejmě vazbu na Karla Zelingera, kterému byl Václav Šenfeld r. 1693 jako svědek na svatbě v Poděbradech. Ten se ujal (ačkoliv byl ještě nezletilý a měl svého poručníka) tří pohodnic, které zdědil po matce a otčímovi. Kromě pohodnice staroměstské jim patřila také pohodnice černokostelecká a pohodnice v Říčanech. A právě Kostelec nad Černými Lesy byl předchozím působištěm Václava Šenfelda. S první ženou Justinou se mu tu narodily tři děti. U prvních dvou (nar. r. 1687 a 1689) je uváděn jako pohodný, v zápisu o narození třetího dítěte r. 1693 je uveden jako mistr ostrého meče. Do Kostelce nad Černými Lesy přišel Václav zřejmě z Hradce Králové, kde se r. 1683 poprvé oženil s Justinou, dcerou zdejšího právního posla Václava Pazourka. V zápisu o narození jejich syna Václava r. 1686 je uváděn jako právní posel. Prvorozený syn Jan Jakub se ale Václavu Šenfeldovi a jeho ženě Justině narodil v Jaroměři, kde tou dobou působil jako právní posel Jarolím Šenfeld, nejspíš Václavův bratr. V záznamu o svatbě Václava je jako jeho otec uveden Václav, popravní mistr z Luže. Vzhledem k tomu, že byly nalezeny z dřívějších let záznamy o narození dětí pohodnému v Ledči nad Sázavou Václavu Šenfeldovi a jeho ženě Dorotě, lze usuzovat, že rodiče prvního říčanského kata byli titíž. To by potvrzovalo už dříve nalezený zápis z Brandýsa nad Labem o narození syna Václava otci Václavu Schinfeldovi a matce Dorotě r. 1660.
To je v kostce shrnutí, co bylo doposud zjištěno o prvním říčanském katovi. A jak je to s tím posledním?
Gustav Trnka píše ve své knize Město Říčany v minulosti i přítomnosti, že posledním mistrem ostrého meče v Říčanech byl Jan Medulín (dříve pohodný ve Škvorci), který provozoval toto řemeslo až do své smrti r. 1772, kdy bylo hrdelní právo v Říčanech zrušeno.
Jaroslava Honcová v Kapitolách z dějin Říčan uvádí (a od ní toto tvrzení přebírají další autoři) jako posledního kata v Říčanech Antonína Vogla. Možná vycházela z poslední v Říčanech vykonané popravy. Faktem ale je, že při koupi sníženého gruntu r. 1767 (Antonín Vogl zemřel r. 1769 v Brandýse nad Labem) je Jan Medulín uváděn jako mistr popravní.
Aby se kruh uzavřel a bylo možné na závěr shrnout, že první a poslední říčanský kat byl děd a vnuk, přikloníme se k verzi Gustava Trnky.
Vysvětlivky:
Právní posel (posel práva rychtářského, biřic, šatlavní hospodář) patřil k osobám sníženým. Bydlel v šatlavě a pečoval o její vězně. Toto povolání bylo rizikové z důvodu vlastní fyzické likvidace při útěku vězňů. Právní posel vyzváněl při exekucích na zvonec, vyvolával je, v případě potřeby vykonával menší tělesné tresty jako vymrskání či vyvedení z města a účastnil se rychtářových nočních pochůzek. Úlohu právního posla je třeba posuzovat individuálně, jelikož v dobové terminologii se tak někde označovali i kat a také pohodný.
Pohodný (antoušek, drnomistr, travnímistr) provozoval již zaniklé řemeslo, respektive zvláštní živnost zvanou pohodnictví. Zkráceně se člověku vykonávajícímu toto povolání říkávalo ras, jeho obydlí pak byla rasovna (pohodnice). Řemeslo spočívalo v likvidaci uhynulých zvířat, dále v odchytu toulavých zvířat a v jejich případném následném usmrcení. Někteří pohodní či drnomistři také prováděli úklid odpadků a veřejných záchodků, popřípadě byla tato funkce spojena i s funkcí obecního kata.
Kat se nazývá od středověku osoba, která má za úkol vykonávat rozsudky smrti, popřípadě tělesné tresty. Kat se svými pomocníky (katovskými pacholky či holomky, jinak taky čeledí) musel odklízet sebevrahy, jejichž těla nesměla být pohřbívána za církevních obřadů do posvěcené země. Kati je proto zakopávali na rozcestí, spalovali na hranici nebo házeli do řek. Kat fungoval často také jako pohodný. Rovněž musel dohlížet na městský nevěstinec, čistil městské ulice, vyvážel stoky a záchody. Zdatní mistři popravčí se vyznali i v chirurgii, léčení zlomenin a napravování vykloubenin, amputovali také těžce poraněné nebo snětí zachvácené končetiny.
Kati, právní poslové i pohodní patřili do snížených rodů, které byly různě omezovány. V hostincích a v kostele měli stranou vyhrazené místo. Kati museli chodit většinou oblečeni v černé barvě, někdy museli být jen viditelně označeni. Často se stávalo, že museli bydlet za městem na samotě. Společensky byli vyděděni, ale materiálně na tom nebývali špatně. Říčanský kat např. patřil k nejbohatším občanům města.
Jitka Filipcová