Ptejte se, dokud jsme tady

1. 5. 2022

Jak jsme vás již informovali v únorovém čísle Kurýru, město Říčany ve spolupráci s Muzeem Říčany a za podpory Nadačního fondu obětem holocaustu realizuje projekt k připomenutí 80. výročí transportů židovských obyvatel na Říčansku do koncentračních táborů.  První akcí projektu je mezigenerační kavárna. V době, kdy jsme projekt připravovali, nás vůbec nenapadlo, že kvůli situaci na Ukrajině téma války, genocidy národa či masového vraždění bude tak aktuální. Jsme rádi, že pozvání do kavárny přijaly dvě ženy, jejichž matkám se podařilo hrůzy koncentračního tábora přežít a jsou ochotny se o svoje vzpomínky s námi podělit. Krátký rozhovor s nimi berte prosím jako pozvánku do naší kavárny. Těšíme se setkání s vámi napříč generacemi v pondělí 30. 5. 2022 v 10 hodin. 

 

Zuzana Peterová

se narodila 25. října 1950 v Praze do židovské rodiny. Její rodina trpěla traumatem z doby druhé světové války, kdy v koncentračních táborech zahynulo okolo šedesáti jejích příbuzných. Otec Miloslav Schneider byl v padesátých letech ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dlouhé roky do kriminálu. Z kádrových důvodů nemohla jít studovat na gymnázium. Podařilo se jí to až v roce 1966. Následně vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Po ukončení studia jí bylo bráněno získat odpovídající zaměstnání. Nastoupila do Zemědělských novin, kde pracovala jako redaktorka. V roce 1969 se provdala a narodily se jí čtyři děti. Při mateřské dovolené studovala psychologii a psychoterapii a svoji novinářskou praxi zúročila v psaní knih. V současné době se věnuje literární tvorbě a v pražské Židovské obci působí jako psychoterapeutka.

 

Když proti zlu nic neuděláme, zasáhne vše
 

Věnujete se lidem, kteří přežili holocaust a jejich potomkům. Je to stále aktuální? Přenášejí se traumata z pronásledování Židů do dalších generací?

Kdo prožil holocaust – nemůže zapomenout. A čím je jeho věk vyšší, tím se vzpomínky bohužel víc a víc přibližují. Souvisí to totiž s dlouhodobou pamětí, která se věkem čím dál víc přibližuje, zatímco ta krátkodobá naopak vzdaluje. V praxi to znamená, že si náš mozek vzpomíná čím dál zřetelněji na situace, které jsme prožili v dávné době, zatímco co jsme měli včera k obědu je v naší paměti nenávratně pryč…

Často se hovoří o tzv. přenosu trauma na další generace, a to mohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Sama pocházím z rodiny, která byla těžce holocaustem poznamenána. Z koncentračních táborů se vrátilo žalostně málo příbuzných. Moje maminka i babička mi pak vyprávěly mnoho vzpomínek z doby války a já jsem vlastně žila a žiji tou dobou poznamenaná, i když jsem ji sama na vlastní kůži neprožila. A moje čtyři děti si zase ode mě přebraly toto dědictví a poznamenalo to i je. Proto ke mně chodí na terapie jak druhá, tak i třetí a dnes i čtvrtá generace po holocaustu.

Jaké dotazy nebo reakce vás při diskuzích zasáhnou – ať už mile či znepokojivě?
Dlouho jsem si myslela, že po vyprávění mých drahých přeživších – maminky a babičky – není už mnoho informací z té doby, aby mě tolik zasáhly. Ale mýlila jsem se. Každý člověk, který mi vypráví o svém „poselství“ z holocaustu přináší mimořádný příběh, ojedinělý osud svůj nebo svých příbuzných. Obdivuji tyto lidi – jejich sílu do života…

Jsme svědky války na Ukrajině a masakrování civilního obyvatelstva. To máme skutečně tak krátkou paměť? Proč je nebezpečné mít lhostejný postoj ke zlu?
Zlo je nebezpečný signál: když proti němu nic neuděláme – rozšíří se a zasáhne vše, co mu přijde do cesty. Jako rakovina. Proto je tak důležité zasáhnout proti zlu co nejdřív. A že si nepamatujeme odkaz našich předků ohledně prožitého zla? Myslím si, že pokud někdo skutečně něco zlého neprožije – bereme zlo jako dávnou „věc“, která snad ani neexistuje. Ale je tady, pořád. Proto buďme ostražití, vyplatí se to.

Alena Lehovcová
převzala štafetu po své mamince Anně Hyndrákové, která letos v únoru zemřela ve věku 94 let. Celý svůj život zasvětila sepisování a nahrávání vzpomínek ostatních přeživších, a pokud jí síly stačily, vyprávěla je na nejrůznějších besedách. Alena Lehovcová se ve své profesi specializuje na virologii, alergologii a imunologii.

Anna Hyndráková, rozená Kovanicová, se narodila v roce 1928 v židovské rodině. Své rané dětství prožila jako tisíce jiných českých dětí. S nástupem nacismu se vše změnilo – musela snášet ústrky ve škole, nesměla zdravit známé a jediným místem pro dětské hry jsou židovské hřbitovy na Vinohradech. Otec ztratil práci, a tak maloval doma stínidla na lampy, na čemž se podílely i děti. V říjnu 1942, po šesti týdnech ve sběrném táboře v Praze - Holešovicích, nastoupili Kovanicovi do transportu do Terezína. Čekala je tam těhotná Truda, Annina sestra, i s manželem Františkem. V létě 1944 byla Anna s rodiči vybrána do transportu na Východ, do Osvětimi. Zde byl zakrátko zrušen tzv. rodinný tábor, proběhly selekce na práci, kterými prošla z rodiny jen Anna a byla přestěhována do tzv. Frauenlageru. Rodiče zůstali ještě krátce v táboře na druhé straně rampy a zahynuli oba v plynových komorách. Annina sestra Truda s malou dcerou přišla do Osvětimi na podzim a i ony putovaly z transportu rovnou do plynu. Anna Kovanicová se zakrátko dostala z vyhlazovacího tábora ven a prošla ještě několika tábory, kde panovaly o poznání snesitelnější podmínky. Spolu se dvěma kamarádkami se jí podařilo později uprchnout z pochodu smrti, který byl vypraven z Christianstadtu do tábora Bergen-Belsen. Po několika dnech na cestách byly všechny tři chyceny SS a poslány zpět do pracovního tábora Niesky a poté do Görlitz, kterému velel sadistický vrah Hermann Czech. Z Görlitz odešla Anna počátkem května 1945, kdy tábor už nebyl moc hlídaný a blížila se Rudá armáda. Odjela na voze taženém koňmi spolu s dalšími dvanácti lidmi, kteří se postupně odpojovali a odcházeli do svých domovů. Do Prahy dorazila skupina čtyř lidí na koňském povoze s cedulí: Z koncentráku zase domů. Z Anniny nejbližší rodiny se nevrátil nikdo.

Musíme se naučit kriticky myslet

Vaše maminka sepisovala a nahrávala vzpomínky ostatních přeživších, věnovala tomu spoustu energie a času. Neměla někdy chuť všeho nechat? A proč vy pokračujete její v práci?
Maminka se léta věnovala historii holocaustu nejen přeživších Židů, ale i Romů a Sintů. Dospěla k tomu ovšem až dlouho po skončení války a dlouho po návratu z koncentračních táborů. Nikdy neodmítla žádnou besedu na toto téma, pro děti, žáky, studenty, zkrátka pro nikoho. I když ji to v posledních letech velmi vyčerpávalo, považovala svoji výpověď za důležité svědectví o tom, co se stalo a předávala ho v naději, že podobné hrůzy se již nikdy nebudou opakovat. Protože se občas i v dnešní době lze setkat s popíráním hrůz, které se v koncentračních táborech odehrávaly, považuji za důležité v její práci pokračovat. Přímých svědků již mnoho není a myslím, že my, tzv. druhá generace, bychom měli usilovat o zachování vzpomínek, osudů našich blízkých, z nichž drtivá většina byla zavražděna.

Na co máte v lidském jednání alergii (vzhledem k vaší profesi)?
Snažím se být tolerantním člověkem, ale jsou věci, které tolerovat nelze. Jsem „alergická“ na neomalenou hloupost – když například dostanu na diskuzi seriózní otázku, kdo jim v tom koncentráku pral? Na rozmazlenost a naprostou absenci vděku – máme všechno a stále si stěžujeme na malichernosti (hrůza, prodloužili interval tramvaje ze 4 minut na 6 minut). Na agresivitu a netoleranci – já s rouškami nesouhlasím, nenasadím si ji a na všechny budu křičet (i když jsem na oddělení, kde je většina klientů imunologicky oslabených).
Na druhé straně mě velmi těší česká solidárnost, která projevila například v souvislosti se živelnými katastrofami nebo zejména nyní s Ukrajinou.

Aktivně se podílíte na tom, aby se nezapomínalo a pravda se nepřekrucovala. Je výhodou, že s dnešními technologiemi se lidé na celém světě dozvědí o hrůzách na Ukrajině hned?

To je těžká otázka. Nikdo jsme si nemysleli, že se dožijeme války, tak blízko od nás a skoro v přímém přenosu. Je určitě dobře, že jsme informováni o tom, co se děje. Představme si, že by zprávy byly falšovány a zkreslovány tak, jak tomu dochází nyní v Rusku. Ještě si dobře pamatuji, jak bylo obtížné získat pravdivé a relevantní informace o tom, co se ve světě děje před rokem 1989. Jak jsme seděli večer u rušených stanic, jak jsme si potají nosili samizdaty. V souvislosti s tím, co jsem psala o předávání vzpomínek jako varování, je pro mě velmi těžké sledovat zprávy o zvěrstvech, která se na Ukrajině odehrávají.Možná právě proto je nutné nemlčet, pomáhat, vzdělávat se.Jednoduše – kriticky myslet. A ruské teze o denacifikaci země s prezidentem se židovskými kořeny je až úsměvně absurdní. Pokud je někdo fašistou a nacistou v rusko-ukrajinském konfliktu, pak to jistě není napadená a statečně se bránící Ukrajina, jejíž hlavním „hříchem“ je touha vydat se vlastní a demokratickou cestou.

 

 

 

 

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2022 Všechna práva vyhrazena