Říčanské děti na konci druhé světové války

2. 5. 2020

V posledních měsících války školu na náměstí zabrali němečtí vojáci, a tak se žáci a žákyně učili různě – v jiných budovách, nebo i doma. Nahlédněme do té doby díky vyprávění tří místních pamětníků.

 

Oldřich Schreiber (1932) si vybavuje, že vojáci ubytovaní ve škole chodili na cvičiště ke Kolovratům a s některými kluky je chodili zdálky pozorovat: „Oni pochodovali a zpívali… A tam je honili v polích, plazili se… a když se voják nadzved´nebo se špatně plazil, tak na něj šlápli. Střílet vojáci chodili do bývalého lomu na Fabiáně. Děti se v obecné škole i na měšťance dělily do dívčích a chlapeckých tříd. Třída pana Schreibera se tenkrát učila na Staré radnici v prostorách dnešního Informačního centra a pak v současné budově základní umělecké školy. Tenkrát tam sídlila tzv. pokračovací (učňovská) škola. Chodili do druhého patra a jak přiznává, prováděli lecjaké kousky.

Zdeňka Zouzalová (1938) navštěvovala ve školním roce 1944/1945 první třídu. Také ona si vybavuje, že se stěhovali do prostor dnešní ZUŠ. „My jsme se ještě učili německy, ale když jsme neuměli psát, tak nám slova jen říkali a kreslili,“ vzpomíná paní Zouzalová. Uměli pak německy základní slovíčka, názvy měsíců a počítat do deseti. Od září 1945 se pak děti už učily rusky, jak upozorňuje Karel Ťukal (1937). Že byla doba rychlá a pedagogové museli reagovat na změny, dokládá i další vzpomínka Zdeňky Zouzalové: V pololetí měli tehdejší prvňáčci německé vysvědčení s velkou jedničkou a v červnu bylo s více známkami v češtině. „To už opravdu stihli, to byli nějací nadšenci. Na takovém mizerném papíře, ale bylo to české vysvědčení…“ Oceňuje dnes pamětnice.   

Tehdejší žák druhé třídy chlapecké obecné školy Karel Ťukal vzpomíná, že svého tehdejšího pana učitele vlastně ani neznal. Do školy (dnešní ZUŠ) si chodili pro zadání domácí práce: „Myslím, že to byl čtrnáctidenní termín. Přišli jsme si nahoru do učebny, kde nám pan učitel Jirků rozdal úkoly. Byly velmi jednoduché.“ Většinou šlo o přepisování textu z čítanky. Němčině, kterou měli oficiálně mít, ani počtům se tehdy nevěnovali. Rodina pana Ťukala tenkrát bydlela pod Marvánkem a maminka, vystudovaná učitelka, si vzala skupinku šesti, sedmi druháků na starost. „Sem tam jsme si u nás doma s kamarády sedli a nějaké ty úkoly se udělaly,“ směje se pan Ťukal. „Studovali jsme dálkově, nebo večerně, tak jak to i dnes žáci mají,“ připomíná souvislost s dneškem a opatřeními proti koronavirové nákaze.

Po prázdninách, kdy dali místní řemeslníci školu po pobytu vojenské posádky do pořádku, se žáci a žákyně vrátili zpátky do lavic.

Renata Skalošová,

Muzeum Říčany

 

Pamětníci květnových dní 1945 vyprávějí o prchajících německých vojácích a příchodu těch ruských, byla to Rudá armáda i vlasovci. Kluci byli ohromeni vojenskými auty, která na blízkých loukách parkovala a vojáci jim je dovolili prozkoumat. Starší děti sbíraly po městečku střelivo a výbušniny a ve vzpomínkách jim revoluční květen a následující léto utkvěly především jako doba nabitá dobrodružstvím. Setkaly se ale také zblízka s bolestí, utrpením a smrtí. V Říčanech byli v tu dobu ranění i mrtví vojáci a civilisté, výkřiky utrpení se ozývaly ze zajateckého tábora v místě fotbalového hřiště. Někteří z místních se krutě vypořádávali se skutečnými i domnělými zrádci. Muzeu Říčany se v posledních letech podařilo shromáždit desítky vzpomínek na Říčany v minulosti – a týkají se i doby kolem druhé světové války.

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena