Rojení včel

Květen a červen jsou pro včely i včelaře plodné, náročné i krásné měsíce. Příroda je v plném rozkvětu, včely v plném rozvoji a včelař v plné práci. Není divu, že i laická veřejnost si těchto aktivit často všimne. Obzvlášť když se někde setká s rojícími se včelami. Třeba na své zahradě, na autobusové zastávce, na keři v parku, na autě, zaparkovaném kole a na dalších a dalších více či méně bizarních místech.

Co to vlastně rojení je? Je to nejpřirozenější rozmnožování hmyzu tvořící trvalá společenstva. Podobně jako včely se třeba rojí i mravenci. V podstatě se z jednoho společenství stanou dvě plně životaschopná.

A jak a proč k tomu dochází? Zopakujme si v krátkosti složení party, která se nachází v úlu včel medonosných. Máme zde jednu matku (královnu), trubce a mnoho dělnic. Zároveň je zde voskové dílo s plodem a s pylovými a mednými zásobami nutnými pro přežití celé skupiny. Každý jedinec má v úlu svoji funkci, kterou od brzkého jara do podzimu neúnavně plní. Matka neboli královna denně naklade až tisíc i více vajíček do dělnicemi připraveného voskového díla. Dělnice, čítající od jara do podzimu až 60 000 jedinců, se během svého krátkého života (4 týdnů) vystřídají v několika profesích od čističky, kojičky, strážkyně česna až po létavku, kterou vídáme na květech luk a stromů. V neposlední řadě je zde mužské zastoupení v podobě trubců s posláním oplodnění matek. Ne však vlastních v úlu, ale cizích na snubním shromaždišti za letu (což je kapitola sama pro sebe). Do té doby se ale někde líhnout a přežívat musí, proto jsou trpěni v úlu, i když nic nepřinášejí (doslova).

V době nejvyššího rozkvětu přírody, což je právě květen a červen, je v úlu doslova „hukot“. Každý plní svoji funkci jako o život, včely se rychle množí, a tak se může stát, že jim je najednou v úlu těsno. Matka nemá kam klást vajíčka (všude je plno), tím pádem kojičky, které produkují mateří kašičku pro krmení plodu v prvopočátku jeho vývoje, ji nemají jak udat a tzv. rojová nálada je tady. Dělnice začnou stavět jiný tvar buněk, kde se o nakladená vajíčka začnou starat jinak. Po celou dobu vývoje, nejen ze začátku, budou vybraný plod krmit právě mateří kašičkou. Tím si vychovávají další, ne jednu, ale více matek (královen), ze kterých je vybrána ta nejsilnější. O původní matku tyto kojičky ztrácejí zájem, nekrmí ji, ona hubne, a proto může podruhé v životě vzlétnout a opustit úl (poprvé to je při snubním proletu z důvodu oplodnění na začátku její kariéry). Pochopí, že už je na čase úl opustit – vyrojit se. A tak se svými věrnými nejstaršími včelami (dělnicemi a trubci) vylétne během chvíle z úlu. Kam si matka sedne, tam se pod ní vylétnuvší včely navěsí a vytvoří se hrozen čítající 20 000–30 000 jedinců, tzv. roj. Proto sedne-li si matka na již zmiňovaná bizarní místa, zbytek včel ji následuje. Rojící se včely se řídí vůní matky (tzv. feromony). V úlu zůstává omladina s novou matkou. A život tam pokračuje dál.

I když rojení ze začátku vypadá divoce, během chvíle se vše uklidní. Visící roj je klidný.  Není nebezpečný, pokud se do něj nepíchá, nekope, nebo nemlátí klackem.

Včely pátračky z roje hledají nové místo pro zahnízdění. Pokud je včelařem roj včas odchycen a usazen do nového úlu, všichni jsou spokojeni. Jinak si včely najdou nějakou dutinu, zdivočí a včelař smutně kouká, „jako když mu ulétly včely“.

Proto pokud nevčelař na roj narazí, je dobré zavolat někoho ze včelařů, který si už bude vědět rady a je poučený, jak dále s rojem nakládat. Např. na stránkách říčanské včelařské organizace lze najít kontakty na tzv. Rojovou pohotovost (www.vcelyricany.cz).

Vaši říčanští včelaři

Přílohy:

včelařská pohotovost.pdf (449 kB)