Se sochaři Olgou a Miroslavem Hudečkovými nejen o životě a tvorbě v Říčanech

Všechno jsme spolu přečkali

(Snímek pochází z vernisáže společné výstavy O. a M. Hudečkových v prostorách historické budovy Karolina v roce 2006.)

Když jsem zazvonila u jejich domu, přišli mne k brance uvítat oba. Než jsme vstoupili dovnitř, prošli jsme zahradou – bylo to přesně jako na fotografiích, které jsem znala z dřívějška. Sochy, keramické solitery s rostlinami, fontány. Jen květiny a stromy v časném jaru zatím pospávaly. Před pár desítkami let tady stál les, říkají. Miroslav vzpomíná, jak hned tu první zimu, co koupili v Říčanech pozemek, v mrazu hloubil jedenáctimetrovou studnu. Když se ptám, odpovídají oba, doplňují se a opravují. Někdy je těžké odlišit, co říká Olga a co Miroslav. Jsou spolu šedesát let. Ona, rodačka od jihočeské Blatné, on ze Strážnice se poprvé potkali při učení v západních Čechách na konci čtyřicátých let. Tolik toho spolu prožili. Tolik toho přestáli.

Říká se, že když si kopnete někde na zahradě…

O. H.: Tak jste ztracení…

M. H.: A ještě takhle hluboko… tak tím pádem jsme tady zakotvili. A myslím, že jsme dobře udělali. Olince se tady nejprve nelíbilo, že tady není výhled…

O. H.: Ano, toužila jsem po rozhledu. Když jsme v těch letech intenzivně hledali místo, kde bychom měli ateliéry i bydlení, uvažovali jsme také o Chuchli a o Zbraslavi a tam ten výhled byl.

M. H.: Žili jsme v té době na Vinohradech…

O. H.: A odtamtud to sem byla přímá cesta. Říkali jsme si, že to je lepší trasa než jezdit (a převážet náklady, což k naší práci patří) přes Prahu na tu zbraslavskou stranu.

V kterém roce jste na Říčany přišli?

M. H.: V roce 1970 jsme měli výstavu na Vinohradech, na Mírovém náměstí, v (tehdejší) Galerii bratří Čapků, Josef Somr nám ji zahajoval…

O. H.: Byl to náš soused, když jsme dřív bydleli v Moravské ulici.

M. H.: Náš přítel, fotograf Zdeněk Podlesný, tehdy nemohl fotit vernisáž, měl práci někde jinde. A místo sebe poslal kamaráda… Ten byl z Říčan a my jsme se o ně začali zajímat.

Máte v Říčanech nějaké oblíbené místo?

O. H.: Tady. Zakotvili jsme tu a náš domov je naše oblíbené místo! (smějí se)

M. H.: Víte, my jsme neměli moc času Říčany poznávat… Pracovali jsme tady, v Praze, jezdili jsme dělat na Moravu, takže dlouho jsme ve městě znali akorát železářství, drogerii, stavebniny a stavebníky. V sedmdesátých i osmdesátých letech jsme jezdívali do Poštorenských keramických závodů, do Břeclavi, tam jsme pracovali třeba čtrnáct dnů nebo měsíc od šesti ráno do devíti do večera. To byly velice dlouhé šichty, ale byli jsme mladí a tenkrát vznikla spousta našich věcí. Vždycky jsme se odevšad vraceli sem, domů.

V Praze jste prošli několika byty a ateliéry. Měli jste a máte tam spoustu přátel. Co tady?

O. H.: Kamarádi sem za námi začali jezdit, nejdřív pomáhat. Pak jsme přátele objevovali i v Říčanech. Například jsme zjistili, že zde bydlí dramaturgyně a scénáristka Hana Jemelíková. Ta natáčela s našimi dětmi pořady pro televizi. Známí, ale i neznámí lidé, když chodili kolem na procházku do Strašína, a viděli nás třeba venku pracovat, se zastavili… Popovídali jsme.

V té době a při vašem vytížení patrně trvala stavba dlouho.

M. H.: Po třech letech od zahájení stavby jsme v domě slavili Vánoce. Ještě tu nebyly hotové schody.

O. H.: Bratr přivezl na Štědrý den moji maminku, Mirek byl na štaflích…

M. H.: Celou noc a celý den jsem bílil.

O. H.: My s dětmi jsme se zase zabývali koberci a svícny jsme sem natahali…

M. H.: Tady bylo asi padesát svícnů…(z tvorby Olgy Hudečkové)

O. H.: Babičce jsme oznámili, že o půl osmé bude štědrovečerní večeře. Ta jen říkala: Zlatý voči. Šla dolů, kde měla svoji místnost, přikryla se kožešinami a až do večera nevyšla.

M. H. : A já jsem ještě věšel lustry.

O. H.: Ty jsou atypické, naší výroby… Babička se opravdu o půl osmé vybatolila, vůně ji lákala. Přišla sem a úplně vydechla: To není možný. Tehdy se tak rozveselila, tak se jí to líbilo, že s námi zpívala koledy. Hráli jsme na hudební nástroje…

M. H.: Topilo se, bylo tady krásně. Všichni jsme cítili tu lásku, se kterou jsme náš dům stavěli…

Řekněte mi – váš život je plný krásy, ale i těžkostí. Pořád tvoříte, přes zdravotní trampoty působíte optimisticky a vyrovnaně. Kde berete sílu?

M. H.: Sami se divíme, že jsme všechno, co jsme prožili, mohli zvládnout.

O. H.: To je to nadšení, které máme v sobě. Sešly se dvě duše, které se dovedou pro něco nadchnout. A pak to můžete vydržet.

M. H.: Našel jsem obětavou a pracovitou ženu… Těch historek, co bychom vám mohli vyprávět. Sedm let jsme bydleli a pracovali v ateliéru na Vinohradech, ve 4. poschodí. Byla tam taková zima, že mrzla voda. Měli jsme tam knihovnu, nad postelí, police byly ze silného skla, a ta jednou časně ráno spadla – a my jsme tam spali. Na nás naštěstí dopadlo jen jedno sklo a ještě na peřinu. Vyhodilo to rouru od kamen plnou sazí. Stalo se to těsně předtím, než se k nám měla přijít podívat bytová komise. Tehdy jsme žádali o přidělení bytu.

O. H.: A oni řekli, že jsme to udělali schválně! Bylo to k pláči.

M. H.: Všechno jsme přečkali…

O. H.: Přečkali, ano.

Tvorbu sochaře Miroslava Hudečka (1935) můžete zblízka znát i z našeho města. Je autorem portrétů J. A. Komenského a T. G. Masaryka na říčanských náměstích, blízko kazatelny v kostele sv. Petra a Pavla se nachází Pieta Marie s Ježíšem.

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1966–1967 absolvoval stipendijní pobyt v New Yorku, kde pracoval v ateliéru japonského sochaře Tochio Adate. Pracuje s rozmanitými materiály. Ve figurální tvorbě se věnoval námětům jako láska, mateřství, rozhovory, konfrontace, zápasy, hudba, sny… Od 80. let vznikají jeho objekty s duchovní tematikou, mj. i imaginární portréty řeckých filozofů, biblických postav a světců. Kus života věnoval M. H. ztvárnění učitele národů, ke vzniku sochy pro hlavní náměstí ve Strážnici se vyjádřil: „Vybavily se mi vzpomínky na dětství, které jsem prožíval u stařečků a z vyprávění jsem věděl, že ve vedlejším domě bydlel u své tety dvanáctiletý Jan. Běhal jsem po stejných humnech jako on, jen o více než tři stovky let později…“

Sochařka-keramička Olga Hudečková (1936) se po vyučení malířkou porcelánu zaměřila na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti na keramiku. Poté studovala Vysokou školu pedagogickou při UK v Praze. Vytvořila díla z majoliky, porcelánu, kameniny. Ztvárnila keramické stěny, fontány pro interiér i exteriér, je autorkou řady zahradních soliterů, nástěnných dekorativních talířů, váz, svícnů. Její nejoblíbenější téma je příroda ve všech podobách.

Na mnoha realizacích se manželé podíleli společně. Ať už po umělecké stránce, nebo v rozdělení náročné fyzické práce, kterou tvorba sochařů a keramiků obnáší. (Společně vytvořili např. fontánu stanice metra Vltavská.)

Hudečkovi se nikdy neuzavírali do svých tvůrčích světů. Jsou otevření setkávání s lidmi, od mládí je obklopuje řada spřízněných duší. „Vždycky jsme všude vytvořili nějaké seskupení známých nebo přátel, vždy jsme měli spoustu diváků nebo posluchačů,“ říká O. H. Jsou členy Slováckého krúžku v Praze a mnoha uměleckých seskupení. Olga tančila v souboru Hradišťan a v hlavním městě v souboru Josefa Vycpálka. Oba spolupracovali s Choreou Bohemicou, muzicírují. Manželé podporují dětskou hematologii v Praze-Motole.

Ze společných výstav v poslední době: Vzkříšení 1999 (spolu s dalšími umělci, Klášter premonstrátů na Strahově), Carpe Diem – Užívej dne (Strážnice, zámecká galerie, 2005; Praha, Karolinum, 2006; Vodňany, Městské muzeum a galerie, 2008), Vzkříšení 2011 (Praha, Vyšehrad).

Hudečkovi bývali čtyřčlenná rodina se dvěma nadanými dětmi. Je až k neuvěření, od jak raného věku se Veroničin a Dominikův výtvarný talent projevoval. Na tvorbu, ani na život neměli ti dva bohužel příliš mnoho času. Při příležitosti svých 70. narozenin vydali Olga a Miroslav Hudečkovi knihu Carpe Diem – Užívej dne, věnovanou dílu celé rodiny. Představuje práci manželů a dává nahlédnout také do tvorby předčasně zemřelých dětí. V publikaci najdete i tuto fotografii z r. 1978.

Miroslav Hudeček oslavil 30. dubna narozeniny. Čerstvému osmdesátníkovi přejeme zdraví a stálou inspiraci!

Fotografie pocházejí z archivu manželů Hudečkových.

S manželi Hudečkovými na jaře 2015 rozmlouvala Renata Skalošová