Skautské středisko Lípa Říčany

Říkali jsme mu „Peng“

Skautské přezdívky vznikají za různých okolností a z rozličných důvodů. Své nositele mnohdy vystihují a někdy ne tak docela. Jsou pro vnější pozorovatele často nepochopitelné, někdy i směšné. U skautů však naprosto přirozeně „nahrazují“ občanská jména a tak také „Peng“ byl v civilním světě prostě Josef Wohlgemuth.

Při příležitosti jeho stého výročí narození (9. 2. 1921) jsme se sešli nedávno u jeho hrobu, abychom vzpomenuli na životní dráhu tohoto skauta. Odráží se v ní dramatičnost podstatné části 20. století. Jeho skautský život začal v roce 1935 vstupem do junáckého střediska Šipka v Praze. Přezdívka Peng je údajně od chlapeckých her s pistolkami a jeho výkřiků „peng – peng – peng“. Jak se to přeneslo do skautského oddílu nevíme, ale přezdívka byla na světě.

Chlapecké skautování násilně přerušila německá okupace, vznik protektorátu a zákaz činnosti Junáka. Okamžitě po skončení 2. světové války v roce 1945 se opět zapojil do práce v Šipce a stal se vedoucím 8. vodáckého oddílu. Vedl řadu táborů a společně s vedoucím střediska br. Čilem – dr. Skálou - sváděl marný zápas s nastupujícím komunistickým režimem. Šikana přes neustálé vyhánění z kluboven vyvrcholila likvidací Junáka. Byl násilně sloučen se Svazem československé mládeže v roce 1949. Majetek střediska Šipka byl zabaven a vedoucí střediska Čil a jeho žena Rakša – manželé Skálovi – zatčeni. Posléze byli odsouzeni k mnohaletým trestům za podvratnou protikomunistickou činnost. Peng se v kronice 8. oddílu loučí slovy: „Nikdy nezapomeňte!“

Na jaře 1968 obnovuje Junák činnost a Peng je opět hned u toho. Tentokrát u nás, v Říčanech, protože žil s rodinou v Kolovratech. Ve funkci vedoucího střediska Lípa a později i okrsku Říčany, ve kterém byli skauti z Mnichovic, Senohrab a Ondřejova, se pouští s obrovskou vervou do práce. Ví, že má málo času. Po okupaci vojsky Sovětského svazu v srpnu 1968 je jasné, že komunistická moc zase Junáka zardousí. Peng s tím má již své zkušenosti. Vede tábory a snaží se odchovat s dalšími vedoucími skautský potěr před blížícím se koncem. Na náš druhý tábor ve Velké Chyšce v roce 1970 přijela za Pengem návštěva. Byli to Čil a Rakša z jeho dávné Šipky. Stáli jsme nastoupeni, celá táborová posádka, abychom je přivítali. Cítili jsme, že je to někdo výjimečný a neměli tušení, že byli před celkem nedávnou dobou propuštěni z komunistického žaláře, Rakša po 16 letech. Po kratičké návštěvě nám zbyl jejich vzkaz v družinové kronice: „Držte se!“ Zatímco my jsme si v blahé nevědomosti užívali skautských radostí v naší nové klubovně, byl Peng opět podroben nátlaku ohledně sloučení Junáka s Pionýrem. Neodvratný konec přišel pak na podzim 1970.

Peng se nevzdává a podstupuje těžký přerod – stává se vedoucím pionýrské skupiny, která je utvořena při 1. základní škole v Říčanech. Tím zachraňuje s hrstkou „bývalých“ skautů naši klubovnu pro jejich nově vzniklé oddíly pod hlavičkou Pionýra.

Přichází těžká doba normalizace. Peng se stahuje do ústraní, ale centrum našeho života a naše bašta, klubovna, je nám zachována.

Je tu leden 1990 a další začátek, a opět s Pengem. Pracuje ve vedení obnoveného střediska Lípa a svými znalostmi a zkušenostmi pomáhá při rozvíjení práce celého střediska. Za svoji celoživotní práci pro Junáka se stává členem Svojsíkova oddílu, čestné jednotky Junáka pro zasloužilé členy.

Jak zakončit vzpomínání na Penga? Jistě by mu udělala radost informace, kterou jsem se dozvěděl, bohužel, až po jeho smrti.  Říčanští komunisté v době, kdy jsme byli pod Pionýrem, prý pravidelně řešili jednu věc: „Soudruzi, ty skauti nám zase jedou na tábor, co s tím uděláme?!“ Jistě by to byla pro Penga alespoň malá satisfakce.

Lukáš Pavelka

vedoucí střediska Lípa Říčany