Mezi námi
Slovo úvodem, prosinec 2021
Jana Šmardová,
farářka Církve československé husitské
Milí přátelé,
milé sestry a milí bratři,
pokládám za nesmírnou čest, napsat vám zde pár řádků.
V adventním čase na prahu Vánoc, kdy víme, že Vánoce budou, ale jak a co bude dál, to je nám nejasné, zastřené mlhou, se pojďme připojit k těm, co jdou do Betléma.
Znali cíl a věděli, že musí splnit úkol, svou povinnost. Ale měli k tomu i úkoly jiné - lidské, rodičovské. A nad těmito všemi úkoly měli ještě úkol duchovní – připravit zázemí, připravit cestu, stát se aktéry při velkém zázraku.
Tušili by to kdy? Napadlo by je samotné, jakou důležitou úlohu budou někdy mít? Napadlo by také někdy někoho, že Král králů nebude ležet po zrození v drahých látkách v královském paláci?
Co tím chci říci? Že právě ve chvíli, kdy se nám to nejméně hodí, kdy nic nenasvědčuje, že by se mělo stát něco krásného, neuvěřitelného, zázračného, ve chvíli, kdy podmínky nejsou nejlepší, co se zdálo stabilní, hroutí se a padá, odchází, co by mělo zůstat, zlo se valí jako lavina a není tomu konce… rozzáří se Hvězda.
Ti, kdo čekali na znamení, vyrazí za zázrakem, ti kdo spali a nečekali nic, jsou probuzeni a jdou zjistit, co se děje, ti co byli vyvoleni, děkují za dar, který jim byl dán a jejich srdce přetékají láskou, hojností a vděčností.
Láskou i vděčností mi přetéká srdce, když navštívím paní v domově. I přes své bolesti a hendikep se rozzáří, chytne mě za ruku a řekne: „Sestro!“ Díky Bohu, ještě jsme to stihly.
Jsme sestry a bratři v Kristu.
Cestou domů zamávám s úsměvem kolemjdoucím. Pokoj vám.
Na hřbitově položím kytičku a zapálím svíčku. Ach Bože, Ty víš...
Doma pohladím děti po vlasech, když usínají s úsměvem zabořeným do polštáře. Díky Bohu za vás, lásky moje. Zavolám rodičům. Díky Bohu ještě nespí. Děkuji vám.
Pak na balkoně za tmy nadechnu a vydechnu chladivý vzduch. Odpouštím všem, i sobě – co jsme si, to jsme si. Pozdravím první hvězdu.
Pane Bože, to je krása!
To všechno jsi mi dal a já to převázala červenou stužkou svého srdce. Nesu ten dárek k Tobě, zlehka zaťukám na dveře, o kterých jsi nám všem řekl, že existují, a když budeme chtít, stačí zaklepat a vejít. Beru za kliku a vše se rozplývá ve velikém jasu.
Tak tady jsi! Zdálo se to tak daleko a byl jsi tak blízko.
Kriste Ježíši, Světlo ze Světla, nemám, co bych Ti dala, protože vše, co mám, jsi Ty.
Tu mě máš se vším tím, co jsem vzala s sebou. Mohu Tě obejmout? Že se ptám. Odkládám všechny dary, abych měla volné ruce. Děkuji, že jsi přišel. Nebo jsem přišla já? To je jedno. Hlavně, že Jsi!
Přeji vám, milí přátelé, krásné a pokojné svátky vánoční,
zdraví a Boží láskyplné objetí každému.