Slunce, seno, volby (a zóny)

Tak jsme v tom zase. Parlamentní volby za dveřmi a občan, místo aby oblažil svou mysl douškem prázdnin, topí se opět v moři populismu předvolebního klání. Ti od korýtka opět uplácejí z veřejných peněz – tu důchodce, tu sociálně potřebné (aniž by se styděli za to, že potřeby obou skupin tu byly celé čtyři roky a tak nějak je zapomněli komplexně řešit) či se fotí u „shodou okolností“ právě dokončených veřejných staveb (aniž by jim bylo trapné, že většina z nich tu měla již dávno sloužit všem). Ti, co by je chtěli střídat, znovu patrolují na hranicích, aby odehnali dost běženců, pořádají české trhy s českými potravinami za ceny, které by pro české zemědělce znamenaly smrt hladem a nepoklekají před ničím, natožpak před EU (jakoby národy mnohem menší než my – Litevci či Finové měli tak nízké sebevědomí, že by je vůbec napadlo před čímkoli klekat). Bohužel i z míst, odkud by optimista čekal rozumná řešení a vize alespoň pro generaci našich dětí, linou se monotónní mantry o morálním profilu premiéra nebo alibistické, matematicky poněkud nevycházející sliby o vyšších výdajích a nižších daních. Racionalitu či rozum aby člověk pohledal (čest vzácným výjimkám!). Ale volič to chce slyšet, volič to má mít aneb sladkou koblihu do úst a na nic se neptejte…

Pojďme ale domů. Taky nás čekají volby, sice za rok, ale to je doba, která uteče jako voda. Jeden by čekal podobný scénář – rozesmáté otvírání jedné stavby za druhou, rušení či zlevňování místních poplatků, dětem jednorožce a rozhazovat, kde to jen jde – hlavně aby měl volič radost a ve volbách to ocenil. Známá poučka zní, nepopulární kroky dělejte na počátku volebního období, na konci sklízejte ovoce těch populárních. A do toho si přijde Klidné město a prásk – parkovací zóna, rok před volbami. Zóna, která zcela jistě zpočátku naštve mraky lidí; zóna, která mění zavedené pořádky v ulicích – překreslí vám místa k stání a postaví zpomalovací polštáře; zóna, která je, světe div se, zpoplatněná… Dává to nějaký smysl? Probůh ne! Má to ale smysl pro Říčany? Samozřejmě!

Když mi v roce 2013 Vladimír Kořen popisoval principy, na kterých zakládali Klidné město, v popředí stála odpovědnost za řešení problémů lidí v Říčanech. Žádné kličkování, žádné vtírání se do přízně. Popsání problémů a jejich rozumné řešení. Dělo se tak celou dekádu, i když efekt mnohdy nebyl okamžitý. Územní plán a omezení nekontrolované výstavby, striktní přístup k městskému rozpočtu a dluhům, řešení nedostatku míst ve školkách či prostoru pro aktivitu a kulturní vyžití dětí i dospělých, péče o přírodu a veřejný prostor kolem nás. Odvaha a chuť řešit problémy jako naprostý opak nadávání po hospodách nebo nekonečného alibistického psaní článků v Kurýru o tom, že koncepční je nedělat nic. To byl svět, který mne nadchl, něco, co mi připadalo jako smysluplná občanská aktivita.

A stejně smysluplný je pro mne i systém parkovací zóny v Říčanech. Řeší roky se zhoršující stav, ve špičkách dne katastrofální dopravní situaci. Uklízí veřejný prostor. Definuje pravidla tam, kde již dlouhou dobu zoufale chybí. Pravidla, která v rámci diskuse a představených argumentů jistě projdou dalším vývojem, aby výsledný efekt byl co možná nejlepší. S argumenty (ať již pro či proti) se dá totiž pracovat, dají se vyslechnout, zohlednit, zahrnout do koncepce. Dá se na nich stavět. Jejich destruktivním opakem jsou pak nesmysly a lži. Ty se pouze vždy někomu hodí, ale nepostavíte na nich zhola nic. To podstatné je mít odvahu někde začít. Ať jsou volby kdykoli.

Michal Anelt

radní a zastupitel (Klidné město)