V létě do lesa a k vodě

6. 7. 2020

 

Vzpomínky na krajinu Říčanska

před šedesáti a více lety

 

 

Současná výstava v říčanském muzeu připomíná, jak vypadaly potoky, rybníky a lesy v době, kdy naši nejstarší spoluobčané byli dětmi. Les kolem Olivovny se modral borůvkami. Rokytka a Říčanský potok byly plné života. Na dnešní Lázeňské louce byste našli studánku, kam si dívky chodily pro měkkou vodu na mytí vlasů. A dál?

Tak jak to známe z Ladových obrázků, děti si stavěly na vodě rybníčky. Po Říčanech a okolí se vyskytovala řada tůní – v bývalých lomech nebo jako pozůstatek požární nádrže. V těch se dařilo čolkům, obojživelníkům citlivým na čistotu vody. V Šerákově cihelně pod Kuříčkem v jámách po vybrané hlíně žily ryby a škeble. Vyprávěli nám to dnešní osmdesátníci a sedmdesátníci, bystří pozorovatelé a strůjci mnoha (viděno dnešníma očima i nebezpečných) her.

Radost chodit do lesa

V lese se ovšem děti chovaly obezřetně, a to i kvůli přítomnosti hajných. Jarmila Jiroušková (1944), která vyrůstala nad Jurečkem, vzpomíná na hajného Lukeše. S vrstevníky se ho báli: „Ten chodil v lese a sledoval, jestli se tam nedělá nějaká neplecha. Jestli se tam něco neháže, nelámou se stromečky. Nebo se nešlape někam, kam se nemá, a pořád to obcházel.“ Hráli si tady kluci a holky dohromady: „V lese jsme dělali pořád takový domečky, z klacíčků u stromů, u kořenů. A na to jsme dávali mech a úžasně jsme si vyhráli. Ivan Brdička (1942) popisuje podobu tehdejších lesů: „Za války bylo uhlí na příděl, takže většina topiva se získávala po lese. Díky tomu byly lesy úplně vysmýčené. Prodávaly se pilky, které se nasazovaly na dlouhé tyče, a lidé chodili po lese a řezali až do výšky čtyř metrů všechny větvičky a nosili to domů a tím se topilo. Chodilo se na pařezy. Od té doby jsem nezažil tak vyčištěné lesy, kde nebyla ani šiška.“ Vystudovaný zoolog se dělí i o svůj zážitek z pasek mezi partiemi lesa v údolí Rokytky: „Byly to kvetoucí volné plochy plné motýlů, vážek, motýlic, prostě radost chodit do lesa! Cesty byly neupravené, plné louží, takže tam se shromažďovali motýli a pili tam.“

Blahodárný lesní stín

Dnes aktuální téma sucha v krajině samozřejmě není nové. Pamětníci, kteří vyrůstali po druhé světové válce, vzpomínají, jak chytali střevle. „Střevle je signalizátor čisté vody… dnes v Rokytce není vůbec nic… za nás tam byly mraky střevlí,“ vypráví Ivan Brdička. Ale má také v paměti, jak tyto drobné kaprovité rybky v období sucha, kdy vysychala i koryta potoků, přenášeli v kbelících do hlubších vod.

Význam lesa jako dárce blahodárného stínu a přirozené zásobárny vody si uvědomovali také lidé první republiky. Aktivitě říčanských a radošovických občanů ve třicátých letech vděčíme za to, že místní lesy nebyly vykáceny a rozparcelovány pro další výstavbu. Obávali se, že přijdou o vodu ve studních a že bude v Rokytce málo vody pro koupaliště Jureček. Opakovaně proto psali poslaneckým klubům a jednali se zemským prezidentem. Ke kácení sice zčásti došlo, ale většinu lesů tady máme zachovánu dodnes.

Ryby a raci

Jaroslav Skala (1932) rovněž vzpomíná na chytání rybek za Jurečkem. Z válečných let si vybavuje dostatek vody: „To byly takový čudly malinký. Ryby, takový ty plevelný, se dostávaly do potoka, protože za války bylo hodně sněhu. Takže bylo hodně vody i v tom potoce.“ V chladivé vodě Jurečku se učilo plavat mnoho místních dětí. Některé dokonce pod dohledem vyhlášeného nájemce restaurace s koupalištěm. Antonín Jureček měl podle Jarmily Jirouškové zvláštní metody výuky, malým plavcům uvazoval kolem těla korkové pásy: „Plavali jsme ‚v hloubce‘ u břehu a on nás držel na takových provazech… A zase jsme se museli otočit a plavat zpátky.“ Na koupání v dalším z říčanských rybníků, Marvánku, vzpomíná několik generací obyvatel dolní části města. Koupaliště bývalo vybaveno atrakcemi pro děti a kvalitním sportovním zázemím. V potoce nad Marvánkem chytali někteří pamětníci ryby i raky. Dalibor André (1948) měl o něco staršího kamaráda, který byl mistr v chytání ryb: „Pod těma kořenama, tam takhle jako zahrabal… A hodil to: hele tohle je vokoun! To je bělice!“ On sám tam jako desetiletý chodil na raky. A přinesl jsem je domů v zavařovací flašce. A dal jsem je babičce pod postel a voni v noci vylezli. A babička, asi jak šla v noci na toaletu, tak na raka šlápla a von ji kousnul do nohy!“ směje se dnes jeden ze znalců přírody na Říčansku.

Renata Skalošová, Muzeum Říčany

 

Další vzpomínky na říčanskou krajinu si můžete přečíst nebo poslechnout z audio záznamů na výstavě Proměny krajiny: Je to ve vašich rukou.

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2020 Všechna práva vyhrazena