Václav Brunclík, odbojář a skaut umučený nacisty

1. 10. 2021

 

 

 

Václav Brunclík, otec letce Zdeňka Brunclíka, o kterém jsme psali v prázdninovém čísle městského věstníku, byl truhlářský dělník z Podkrkonoší. Do Říčan přišel po první světové válce za prací společně s Jindřichem Hoftou, kterého čtenáři znají ze vzpomínek jeho syna Dalibora. Oba mladí muži byli do roku 1923 zaměstnáni v truhlářství pana Bartáka.

Václav Brunclík (22. 8. 1900 –19. 5. 1945) se syny Luďkem (vlevo) a Zdeňkem

 

Václav pocházel z městečka Lomnice nad Popelkou. V roce 1927 se do Říčan přistěhovala jeho manželka Zdenka s tehdy ročním synem Luďkem. V Říčanech se o čtyři roky později narodil mladší syn Zdeněk. Bydleli v nájemním bytě v domě pana Víta v Řípské ulici čp. 610. Pan Vít byl válečný invalida, prodavač ve velkoobchodě s tabákovým zbožím Abalda, na hlavní ulici z náměstí směrem dolů ke hřišti (dnes Široká).

Veřejně aktivní Václav Brunclík, ve třicátých letech vedoucí říčanských skautů, se už v roce 1939 zapojil do protifašistického hnutí, po prozrazení ho v březnu 1941 zatklo gestapo. Syn Zdeněk vzpomíná na okamžiky, kdy Němci vtrhli do domu: „Spletli se a vrazili nejdříve k domácím dole. Pak byl dupot po schodech a k nám vrazili tři gestapáci. Obrátili náš byt naruby, všechno prohledali. První zapnuli rádio a kontrolovali, jestli tam nemáme frekvenci vysílání z Anglie. Vyházeli peřiny a polštáře. Máma měla pod hlavou knihu Johna Reeda Deset dnů, které otřásly světem. Tu hned zabavili. Pod kanapem, na kterém spal Luděk, nám táta každému udělal velký šuplík na školní věci. V Luďkově našli prak a hned chtěli vědět, na co se používá. Také ho hned zabavili. V kredenci uprostřed bylo vytahovací prkno na nudle. Vytáhli ho ven, ale nepodívali se zespoda. To bylo naše štěstí poprvé. (Gestapo neobjevilo ani další skrýše. Pozn. M. V.) Zespoda byly napínáčky připnuty odbojové tiskoviny, včetně ilegálně vydávaného Rudého práva.“ Když řádění skončilo, Václava odvedli: „Nevěděli jsme kam. Máma druhý den zjistila, že gestapo má vedení v Českém Brodě. Luděk musel jet do práce, učil se v Hostivaři v Kameníčkově Volmance. Máma mne vzala s sebou a jeli jsme do Českého Brodu na gestapo. Pustili nás do chodby v prvním patře a přivedli tátu. Na rukou měl řetízky. Nechali nás s ním asi 10 minut mluvit a museli jsme odejít. Ta chodba byla dlouhá a na konci měla okno na hlavní třídu. Venku jsme se zastavili a dívali se nahoru. Tátu pustili k oknu a s těma rukama se řetízkem nám ještě naposledy zamával. To jsem ho naposledy v životě viděl. Bylo mně necelých 10 let.“ – Vypráví Zdeněk Brunclík.

Jeho otec prošel nejdříve Terezínem, u soudu v Berlíně byl odsouzen na šest let a postupně zařazen do koncentračních táborů Zwickau a Bautzen. Během věznění dostal tuberkulózu a ve zbědovaném stavu byl převezen do trestnice Mírov (Strafgefängnis in Mürau), kde vězně osvobodila Rudá armáda. Těžce nemocní byli v květnu 1945 přesunuti do Zemské nemocnice v Olomouci, kde jich mnoho zemřelo. Mezi nimi také Václav Brunclík. Byl pochován s ostatními ve společném hrobě na olomouckém hřbitově.

Ve Václavově pozůstalosti se dochovalo přes sto skleněných fotografických desek zachycujících kromě rodiny i dění v Říčanech a činnost říčanských skautů, např. tábor v Novém Městě nad Metují v roce 1934. O skautské dokumenty projevili zájem říčanští skauti Mirko Veselý-Balú a Roman Šantora-Bobo, vedoucí skautského archivu Skautského institutu, z. s., který je složkou organizace Junák – český skaut. Rodinné dokumenty budou věnovány Muzeu Říčany. Na základě pamětí Zdeňka Brunclíka vzniká příběh jeho otce pro skautský seriál „Hrdinové války“.

 

Rodinné souvislosti

Jan Brunclík, Václavův bratranec, byl zatčen v roce 1943 spolu s manželkou Janou. Gestapo při razii v Praze dne 15. 7. 1943 zatklo i jejich syna Stanislava, za protektorátu člena III. ÚV KSČ a ve třicátých letech redaktora Haló novin, Rudého práva a Tvorby, účastníka protifašistického kongresu evropské mládeže v Paříži v roce 1937, překladatele z francouzštiny a němčiny. V Drážďanech byl 16. 12. 1943 odsouzen k trestu smrti a v únoru 1944 popraven. Zatčena byla i jeho manželka Antonie, která věznění přežila.

 

Říčanští skauti v roce 1935. Úplně vlevo vedoucí Václav Brunclík, před ním jeho syn Luděk

 

Syn Zdeněk Brunclík vypráví (plná verze vzpomínek):

Můj táta byl zatčen gestapem v březnu 1941. Byl zaměstnán v Praze, kam dojížděl ze Říčan. Byl zde napojen na komunistickou buňku odboje. Gestapo ji odhalilo a postupně zatklo členy. Nejdříve v Měcholupech, Kolovratech a mého tátu v Říčanech. Gestapo přišlo do domu p. Víta, kde jsme nahoře bydleli kolem 8. hodiny večer. Spletli se a vrazili nejdříve k domácím dole. Pak byl dupot po schodech a k nám vrazili 3 gestapáci. Obrátili náš byt naruby, všechno prohledali. Nejdřív zapnuli rádio a kontrolovali, jestli tam nemáme frekvenci vysílání z Anglie. Vyházeli peřiny a polštáře. Máma měla pod hlavou knihu J. Reeda: "Deset dnů, které otřásly světem". Tu hned zabavili. Pod kanapem, na kterém spal Luděk, nám táta každému udělal velký šuplík na školní věci. V Luďkově našli prak a hned chtěli vědět, na co se používá. Také ho hned zabavili. V kredenci uprostřed bylo vytahovací prkno na nudle. Vytáhli ho ven, ale nepodívali se zespoda. To bylo naše štěstí poprvé. Zespoda byly napínáčky připnuty odbojové tiskoviny, včetně ilegálně vydávaného Rudého práva. Další štěstí jsme měli, když prohlíželi na skříni vedle postelí velký štos papírových pytlů od tabáku (od domácích Vítů, kteří prodávali ve velkoobchodu s tabákem). Zde měl táta schované další tiskoviny, nenarazili na ně; třetí štěstí bylo, že nenašli ani tiskoviny uschované v prádelníku. Po skončení jejich řádění tátu odvedli. Nevěděli jsme kam. Máma druhý den zjistila, že gestapo má vedení v Českém Brodě. Luděk musel jet do práce, učil se v Hostivaři v Kameníčkově Volmance. Máma mne vzala s sebou a jeli jsme do Českého Brodu na gestapo. Pustili nás do chodby v prvním patře a přivedli tátu. Na rukou měl řetízky. Nechali nás s ním asi 10 minut mluvit a museli jsme odejít. Ta chodba byla dlouhá a na konci měla okno na hlavní třídu. Venku jsme se zastavili a dívali se nahoru. Tátu pustili k oknu a s těma rukama se řetízkem nám ještě naposledy zamával. To jsem ho naposledy v životě viděl. Bylo mně necelých 10 let. Byl souzen v Berlíně, dostal 6 let koncentráku. Vystřídal jich několik –

Terezín, Zwickau a Bautzen. V koncentráku dostal tuberkulózu. Neléčili ho a v roce 1945 byl převezen do Mírova na Moravě. To tehdy byla poslední štace pro vězně před umřením. Jak šla fronta od východu, vězně osvobodila Rudá armáda. Byli převezeni do nemocnice v Olomouci, kde jich mnoho zemřelo, včetně mého táty. Byli pohřbeni ve společném hrobě na olomouckém hřbitově. To jsme my doma ale nevěděli a čekali, až se vrátí. Bohužel přišla zpráva z olomoucké nemocnice, že zemřel. Máma tomu nevěřila a jela do Olomouce. Nechala si otevřít společnou hrobku i tátovu rakev. V Olomouci nechala tátu zpopelnit a přivezla jeho urnu. Byla uložena v urnovém háji v Lomnici nad Popelkou, kde teta (nejstarší sestra mámy) měla hrob, kde byli uloženi děda a babička. Postupem doby, ještě za života mé mámy a domluvě se sestřenicí se hrob zlikvidoval. Sestřenice převezla ostatky její maminky, dědy a babičky na hřbitov do Jičína. Já jsem převezl urnu táty a Luďka na hřbitov do Plzně, kde jsem je na přání maminky nechal rozptýlit. Když zemřela moje maminka v roce 1997, po všech těch útrapách v požehnaném věku nedožitých 94 let, nechal jsem její urnu opět v Plzni rozptýlit. Symbolicky se nakonec sešli na stejném místě. Když jedeme přes Plzeň, tak tam dáváme alespoň kytičku a zapalujeme svíčku.

M. Vrabec: Pan Brunclík se mohl ve Zwickau setkat s dalším občanem z Lomnice nad Popelkou Josefem Mikule (1923), který přežil totální nasazení, koncentrační tábor a pochod smrti. Vážil po příchodu z koncentračního tábora 48 kilogramů a kvůli špatnému fyzickému stavu si nemohl pořádně užít ani osvobození Lomnice nad Popelkou.

V koncentračním táboře byla vyráběna vozidla pro Wehrmacht, letadla a torpéda pro závody Horch (část firmy Auto Union). Vězni byli ubytováni v táboře s baráky v areálu továrny. Auto Union využívala ve svých závodech ve Zwickau a v Saské Kamenici na 16 500 nuceně nasazených.

 

Informace o trestnici Mírov viz:

Blatecká Anna: Nacistická trestnice Mírov během období okupace (1938–1945). Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, katedra historie, magisterská diplomová práce, Olomouc 2018.

Foto: z pozůstalosti Václava Brunclíka

Miroslav Vrabec

 

Stará radnice v Říčanech, památník obětí válek

Luděk, Zdeněk a Zdenka Brunclíkovi

 

Skautský tábor 1934 (na fotografii je chybný údaj), Václav a Luděk Brunclíkovi

Skautský tábor 1934, Václav Brunclík u stromu

 

Skauti (zleva) Dalibor Hofta, Lubor Hofta, Luděk Brunclík

Skautský tábor 1934, rodina Hoftova: otec Jindřich, Dalibor, Lubor, maminka Božena

 

Říčanští skauti, družina Lišáci, rok 1946. Vlevo nahoře Zdeněk Brunclík, s kytarou Jaroslav Jetel (Džetl) – jeden z říčanských plachtařů, později zaměstnán na Státní letecké inspekci, jejímž ředitelem byl říčanský plachtař Arnošt Marek, rodák z Pyšel

 

Koncentrační tábor Terezín 1941, Václav Brunclík označen křížkem

 

Osobní známka vězně Václava Brunclíka, Strafgefängnis Mürau (Trestnice Mírov)

Dopis z 19. srpna 1943 z koncentračního tábora Zwickau v Sasku

Zadní strana obálky dopisu z 19. srpna 1943, odesílatel Václav Brunclík 319/10 truhlárna, Zwickau (v Sasku), Hřbitov Kateřiny 12

 

Novoročenka 1943 s podobenkou Václava Brunclíka

Pamětní odznak Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních

Udělení Pamětního odznaku Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních „In memoriam“

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2024 Všechna práva vyhrazena