Vánoční obrázek domu U Čechů

Vzpomínky Vladimíra Čecha

V ulici 17. listopadu stojí dům čp. 44, postavený v roce 1706 na pozemku dávného mýta. Dnešnímu penzionu starousedlíci stále říkají U Čechů, podle dlouholetých majitelů z rodu významných sedláků.

Josef Čech (1893–1965) nejen hospodařil, ale provozoval i řeznictví, v domě postaveném na začátku třicátých let od mýta nalevo. Jeho nejmladší syn Vladimír (ročník 1934) si pamatuje na vůně, které se linuly ze dvora u Čechů při zabijačkách i na vůně vánoční spojené s uměním maminky Emilie u kachlových kamen ve velké kuchyni historického domu.

Dům na snímku vlevo má letos už 310 let. Na obecním pozemku zvaném Mýto jej postavil krejčí Václa Chmel. Od roku 1772 do let devadesátých patřil rodině Čechů. Autor fotografie se na něj díval ve směru od nádraží na počátku 20. století.

(Foto: z archivu Muzea Říčany)

Pro velké vánočky se ale chodilo k pekaři Klocperkovi (za prodejnou zahrádkářů v Široké ulici): „Každý dostal jednu vánočku. My tři kluci, rodiče, kočí, služebná… i dobytku se dávala vánočka. Kousek se z ní ulomil, aby byl dobytek zdravý. Tento zvyk už dnes lidé neznají.“ Vladimír Čech vypočítává, že za jeho dětství měli tři koně, deset krav, čtyři kozy a značné množství drůbeže.

Pod stromečkem rodina nacházela především praktické dárky, často oblečení. Do obdarovávání se zapojovaly i děti: „Když jsem chodil do první třídy, dal jsem mamince černý krém na boty a ona z toho měla radost… A pro tatínka jsem šetřil na viržinka a doutníky.“ Nakupoval je v blízké trafice a vysvětluje: „Otec kouřil jedině večer, po práci, anebo v zimě, když šel na pivo k Jermařům, v sobotu nebo v neděli, když nebyla práce. V létě nešel do hospody ani jednou. To jsme chodili pro pivo se džbánkem nebo s bandaskou.“

Pan Čech si vzpomíná, jak jednou o Vánocích dostali s bratry Člověče, nezlob se a pak se hře věnovala celá rodina. Před svátky se podílel na výzdobě: „Na stromeček jsem dělával řetěz z barevného papíru. To byla moje práce, na které jsem si zakládal.“ O Štědrém dni měli u Čechů ještě jeden zvyk: „Každý měl jednu svíčku, mohl si vybrat, jakou chtěl barvu. Postavily se na velké kuchyňské prkénko, zapálily se a čí svíčka vydržela nejdéle hořet, ten měl na světě zůstat nejdéle. Všichni byli pokaždé zvědaví, jak to dopadne,“ uzavírá vzpomínku Vladimír Čech.

Josef a Emilie Čechovi v roce 1948

(Foto: z archivu Vl. Čecha)

Renata Skalošová