Vánoční povídka

Výherní povídka

Vánoční povídka / Charlotte Krejčí, 10 let

Povím vám příběh o holčičce Aničce a jejím pejskovi Bublince. Večer před Štědrým dnem šla Anička na procházku s Bublinkou Kavčí skálou v Říčanech. Pomalu se stmívalo, křupal sníh a ony dvě šly jako vždy k mateřské školce Čtyřlístek. Bublinka vesele štěkala, běhala kolem Aničky, když tu náhle ozvala se veliká rána a noc rozzářila petarda. Bublinka se lekla a začala zběsile utíkat do tmy. Anička volala a volala, ale marně. S pláčem přišla domů a vše pověděla mamince. V posteli nemohla dlouho usnout, protože přemýšlela, kde je její Bublinka.

Ráno byl Štědrý den. Rodiče se pokoušeli Aničku rozveselit. Společně odlévali olovo, rozkrajovali jablíčka, pouštěli lodičky ze skořápek ořechů. Anička byla pořád smutná, protože byla stále v myšlenkách s Bublinkou. Chýlilo se k večeru. Maminka prostřela sváteční stůl, usmažila kapra a servírovala bramborový salát. Celá rodina společně večeřela. Napětí rozbíjely tóny koled. Anička okolo sebe místo zlatého prasátka viděla svoji Bublinku. Rodiče trápilo, že je Anička tak moc zoufalá.

Začalo rozbalování dárků. Anička se na chvilku zadívala z okna a v duchu si říkala: „Ježíšku, najdi mi moji Bublinku!“ Jak to přání zaznělo, uviděla padat hvězdu směrem do lesa. Hned se vrhla k rodičům a prosila je, aby se společně vydali podívat do lesa. Rodiče chtěli Aničce udělat radost, oblékli se a šli podle dcerky. V lese volali: „Bublinko, jsi tu?“ Znenadání se ozval vystrašený psí štěkot. Běželi za zvukem. Pod smrčkem se krčila jejich promrzlá Bublinka. Anička se přitiskla ke svojí psí kamarádce. Tatínek vzal 
Bublinku do náruče, schoval ji pod bundu 
a černou nocí se vraceli šťastně domů. 
Pro Aničku to byl ten nejkrásnější 
vánoční dárek na světě.

Anička v říši vánočních kouzel / Anna Hybnerová, 10 let

Skončila poslední předvánoční hodina. Desetiletá Anička se pomalu plouží uličkou s vánoční atmosférou. „Proč jsem se jen musela s Bárou pohádat zrovna dneska,“ lituje Anička. Zazvoní a smutně kráčí k domovním dveřím. Pozdraví mámu a plouží se po schodech do pokoje. Zapne si počítač, otevře si deníček. Prohlíží ty zápisky, kde si s Bárou tolik rozuměly. Podívá se na zapnutý monitor. Čte si e-maily. Všechny, co jí kdy Bára poslala. Takhle to šlo až do úterního večera. Šla si lehnout. Jen co zavřela oči, stalo se to. Za oknem se objevil létající sněhulák Hubert. Anička otevřela okno a sněhulák Hubert vletěl dovnitř. „Ukážu ti kouzlo Vánoc. Tedy když budeš chtít,“ řekl Hubert. „Ráda půjdu, alespoň na chvíli zapomenu na svoje trápení,“ řekla smutně Anička. „Nechceš se svěřit? Třeba se ti uleví,“ navrhl Hubert. „Tak jo, možná máš pravdu,“ odpoví Anička. Tak mu to tedy řekla. „Nemáš tu náhodou zrcadlo?“ zeptal se Hubert. „Tak se otoč.“ A opravdu. Bylo tam krásné a velké starodávné zrcadlo. „Tak jdeme,“ řekl Hubert. „Ještě jedna věc. Jak se prochází zrcadlem?“ zeptala se Anička. „Zatni břicho a projdi,“ odpověděl Hubert. Nelelkovali a prošli. V tu ránu se pokoj změnil v zemi plnou dárků, vánočních stromečků a sněhuláků. Anička byla nadšená. Nejen že zažila velkou vánoční hostinu, velkou koulovačku nebo vánoční divadlo, ale hlavně pochopila pravé kouzlo Vánoc. Pak se ale náhle probudila. Sen skončil. Bylo ráno. Najednou jí to došlo. „Štědrý den!“ vykřikla Anička. Oblékla se, vyčistila si zuby a učesala se. Utíkala nahoru po ulici, zazvonila na Báru a čekala. Bára ven vyběhla v županu a obě se navzájem usmířily. A to byl Aniččin vánoční příběh.

Duchovy Vánoce/ Honzík Vrkoč, 9 let

Bylo jednou jedno krásné město, které se jmenovalo Říčany. V Říčanech byl jeden starý hrad a byl tam velice známý kostel. Ten měl pozlacené věžičky a zvony byly postříbřené. Každou středu se tam zjevil tajemný duch. Duch měl kulatou hlavu, vlnité bílé tělo, neměl žádné vlasy, ruce ani nohy. A ten duch neměl vůbec žádné kamarády. Jednou uviděl zatoulaného psa, a protože neměl žádného kamaráda, tak se s tím psem skamarádil. Pes se jmenoval Rex. Měl černo-bílo-hnědé tělo, špičaté uši jako liška, ocásek měl dlouhý a chlupatý. Sice pes neuměl mluvit, ale o to se duch postaral. Svým kouzlem psa naučil mluvit. A moc spolu kamarádili a zažili spoustu dobrodružství. Jednoho dne duch vyčaroval stroj času. Díky stroji času se dostali do minulosti. Pejsek Rex najednou ucítil divný pach. Pejsek šel za tím pachem a najednou začal hrabat. Hrabal tak hluboko, že narazil na něco tvrdého. To, na co narazil, byl rodový erb říčanských rytířů. Erb přivezli do současnosti. A zrovna toho dne nastaly Vánoce, pejsek dostal dvanáct kostí a dva míčky a duch dostal od Ježíška velké kouzlo. Ježíšek mu zařídil to, že se stal člověkem. Když už tedy byl člověk, tak ten rodový erb rytířů z Říčan mohl odevzdat do muzea. Pejsek a bývalý duch spolu žili šťastně až do smrti.

Vánoční přání/ Zuzana Haisová, 9 let

Zhruba před rokem jsem navštívila výstavu Peníze, nebo život. Během prohlídky jsme měli možnost si poslechnout různé příběhy dětí z celého světa z bohatých i chudých rodin. V hlavě mi zůstal příběh holčičky, která bydlela sama bez rodičů s dalšími dětmi v podzemí pod nádražím. Měla narozeniny a největší dárek, který dostala, byl kousek jídla, který ostatní děti našly v popelnici a podělily se s ní. Blíží se Vánoce, a tak mě často napadá, jak asi tahle holčička jménem Anita tráví Vánoce. Zavírám oči…

Bylo odpoledne, Štědrý den. Anita byla trochu smutná, protože nevěděla, co bude večer dělat. Rozhodla se, že se půjde projít a podívá se na ozdobené domy. Šla přes náměstí, kde svítil krásný vánoční strom, pokračovala dál kolem parku dlouhou ulicí, až došla k malému kostelíku, kde právě začínala mše. Pozorovala přicházející lidi, chodili krásně oblečení, někdo sám, jindy celé rodiny. Také chtěla jít dovnitř, ale nakonec si to rozmyslela. Už se setmělo a Anita se chtěla podívat, co se děje za rozsvícenými okny. Viděla, jak se děti dívají na televizi na vánoční pohádky, rodiny si sedají ke sváteční večeři, někde už dokonce začínali rozbalovat dárky. Šla dál a najednou zaslechla křik a pláč, přiblížila se k oknu a uslyšela: „Já Ježíška nenávidím, jasně jsem mu napsala, že chci iPhone a on mi přinesl blbej Samsung!“ „No to snad ne? PSPéčko? To je trapný, to nemůžu ve škole ani říct, chtěl jsem X box!“ „Mami! Co to je za panenku, chtěla jsem Winxku Bloom nebo Floru a on mi přinesl obyčejnou Barbínu!“ Anita nevěděla, o čem děti mluví, jen viděla, že některé různě brečí a vztekají se, jiné se radují a objímají s rodiči. Nevěděla, co si má vlastně o Vánocích myslet, sama nikdy žádné nezažila. Je pravda, že od jednoho okna se nemohla odtrhnout, viděla tam krásnou maminku v červených šatech, tatínka a holčičku jejího věku, byla u nich babička s dědou, hořel krb a všichni se usmívali. Chtěla by tam být s nimi a chtělo se jí trochu plakat, rozhodla se proto raději vrátit ke svým kamarádům. Šla pomalu „domů“ do podzemí, až přišla k řece, která zamrzala. Najednou se ozval hlas: „Proč jsi tak smutná?“ Anita se podivila, ale odpověděla: „Protože nedostanu žádné dárky od Ježíška.“ „A co by sis přála?“ ozval se hlas. „Já bych chtěla bydlet s maminkou, tatínkem a chtěla bych mít sourozence…“ Blížila se domů a zdálky viděla, jak na ni čeká krásná paní v červených šatech…

Otevírám oči a přeju si, aby to tak doopravdy bylo.

Vánoční povídka/ Matěj Schnabl, 13 let

Ve vzduchu se rozléhal zvuk rolniček. To jel Randolf toho dne počtvrté na saních dolů z Klečoviště. A jel velmi rychle, div že nevlétl do zamrzlého rybníka. Rybník byl sice zamrzlý, ale tak pevný, aby po něm mohl jezdit na sáňkách, zase nebyl. Proto úlevou vydechl, když se zastavil na okraji vesnice. Podíval se na zapadající slunce a usoudil, že do setmění stihne ještě jednu jízdu. Vzal tedy sáňky a jal se je táhnout do kopce. Cestou přemítal, co asi dostane letos k Vánocům. Vloni dostal pečlivě vyřezávané šachové figurky a parádní kožešinové rukavice. Pohlédl na své ruce a uvědomil si, jak příjemné jsou na dotek. A v tom si vzpomněl: Vždyť dneska je Štědrý den!

Dneska přijde ten senzační dědeček, co má ty pověstné sáňky. Ach, jak krásné by bylo mít létající sáňky. Za těchto úvah vystoupil až na Klečoviště. Ani nepostřehl jak, ale najednou si uvědomil, že se setmělo. „Musím si pospíšit dolů do vsi, to by bylo nešikovné zmeškat nadílku.“ Rozjel se, ale než ujel několik kroků, zapomněl na řízení a upřel oči na oblohu. A tam, poletujíce mezi hvězdami, vznášely se nádherné sáně tažené devíti soby. Ale než se na ně mohl jaksepatří vynadívat, skončil s nosem hluboko v závěji a s nohama bezmocně se zmítajícíma ve vzduchu. V tom ucítil, jak ho někdo vytahuje za nohy a oprašuje mu kabát. „Promiň, letěl jsem moc nízko, nechtěl jsem, aby mě někdo viděl,“ zazněl mu u ucha laskavý hlas. Nyní Randolf spatřil tvář svého zachránce. Úžasem mu poklesla čelist. „Otče, to já se mám omlouvat.“ „Jsi zdvořilý chlapec, za odměnu si vyber jakýkoliv dárek.“ „Nu, pokud by… pokud si tedy můžu přát… přál bych si svézt se ve vašich sáňkách.“ „Tak si nastup, byl jsi přece hodný.“ Pak letěli a letěli, a když rozdali všechny dárky a Randolf usnul na sedačce, tak ho dědeček vzal domů a jemně uložil do postele.

Zapomněl Randolf na noční dobrodružství? Nikdy. I když si občas nebyl jistý, jestli nešlo jen o sen.