Výročí 75 let založení odbočky Českého národního aeroklubu v Říčanech

6. 7. 2020

 

 

Před 75 lety byla založena říčanská odbočka Českého národního aeroklubu. I když jeho éra trvala krátce, patří mezi výrazné kapitoly tohoto města.

Letectví bylo od vzniku technických možností (létajících prostředků) předmětem širokého zájmu veřejnosti. V Čechách již 15. října 1891 vzniká Česká aeronautická společnost orientovaná na balonové létání. Později se objevují další organizace jako Vzduchoplavecký klub (1902), Český aeroklub (1909) a další. V období první republiky sehrála v rozvoji letectví významnou roli Masarykova letecká liga – akce 1000 pilotů republice.

Informace o činnosti odbočky ČNA Říčany čerpám z časopisu Rozlet ročník 1945–1946 a z vyprávění několika málo pamětníků. V Rozletu č. 4/1945 se na str. 13 uvádí: „Hned po revolučních dnech (1945) byla ustavena odbočka ČNA v Říčanech, předseda Bedřich Němec, ředitel učňovské školy, jednatel Karel Košek, konstruktér.“

Aeroklub pro létání získal od pana Procházky, sedláka z Kuří, pozemek a od pana Malečka stodolu, která sloužila jako hangár. Činnost byla orientována na výcvik v bezmotorovém létání začínající dobrodružným létáním na školních kluzácích – pilot seděl na sedačce ničím nechráněn, kluzák nebyl vybaven ani základními přístroji pro řízení letu. Adepti byli opravdu odvážní muži, ale i ženy, na létajících strojích. Aeroklub se prezentoval 13. října 1946 atraktivním Leteckým dnem, který navštívilo 2500 diváků. Jako organizátoři jsou uváděni Košek, Šašek, Veselý a Michl. Mnozí členové aeroklubu spojili s létáním životní dráhu jako výkonní letci, výzkumní pracovníci nebo funkcionáři leteckých organizací.

 

První odvážlivci na létajících strojích (dosud dohledaní členové ČNA Říčany): Barcal, Bartl F. (pozdější předseda), Bartlová, Bejbl J., Brunclík Z. (vojenský a civilní pilot), Bukač K., Bureš V., Cikán S., Erlichová J., Hofta D., Hůlka V., Chrdle, Chrpa M., Janota J., Jetel J. (Státní letecká inspekce – SLI), Kaňák J. (dopravní pilot), Karpíšková, Kirejev M. (profesionální letec), Koreš F. (instruktor), Košek K. (instruktor), Kozák K. (sportovní pilot, instruktor), Lébl J. (instruktor), Lébl P. (instruktor, vojenský letec střelec-radista), Marek A. (ředitel SLI), Michl, Procházka M., Schreiber O. (vojenský letec, střelec-radista), Schreiber Arnošt (zakládající člen), Smékal S., Stehlík L. (sportovní pilot), Šára J. F. (sportovní pilot, významný letecký publicista), Šašek, Vaňousová J. provdaná Korešová, Velechovský, Veselý, Vodička M. (sportovní pilot).

 

Karel Košek (1918–1997)

Byl zakládajícím členem Aeroklubu. Absolvoval výcvik pro instruktory bezmotorového létání, o kterém publikoval článek „Raná – hora plachtařů“ (Rozlet roč. I, č. 7, 5. září 1945, s. 3). Jeho činnost přesahovala Říčany, byl jmenován náčelníkem odboru Aeroklubu vysokoškolského sportu. (Rozlet roč. II, č. 24, 12. června1946, s. 7, Potvrzení náčelníci odborů AVS ČNA). Je autorem zřejmě prvního poválečného leteckého snímku říčanského náměstí z roku 1946 (ŘK 7–8/2003, s. 23). Od konce druhé světové války do roku 1951 působil jako konstruktér v Letecko-technické výrobní společnosti, s. r. o. Letňany, kde se vyráběla bezmotorová letadla a on je i zalétával. Později byl z politických důvodů nucen leteckou činnost ukončit (viz Hofta, D.: Neobyčejní občané Říčan/8, K. Košek, ŘK č. 6/2013, s. 50).

 

Podplukovník letectva ve výslužbě Zdeněk Brunclík (1931)

Výcvik započal v roce 1945 na kluzáku ŠK-38 Komár. První lety má v zápisníku letů zapsány v dubnu 1946 na Komáru 5501 na svahovém letišti Chlum u Čerčan v trvání 12, 16 a 10 sekund – to pro představu, jak vypadal výcvik. Vystudoval leteckou průmyslovku v Mladé Boleslavi a letectví se stalo jeho celoživotním osudem. V roce 1953 absolvoval letecké učiliště, po absolvování zařazen k 17. stíhacímu leteckému pluku vyzbrojenému vrtulovými i proudovými letouny. Později převeden k 11. stíhacímu leteckému pluku, kde létal na proudových letounech MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21 (nadzvukový) a Aero L-29 Delfín. Svoji leteckou činnost ukončil vynuceným odchodem z armády v roce 1971. Poté pracoval jako traktorista. Za pomoci přítele z AK Říčany Arnošta Marka se navrátil k profesionálnímu létání, létal jako „práškař“. Byl soukromým pilotem a instruktorem ultralehkých letounů. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka letectva.

Jeho vzpomínky byly publikovány v mnohé letecké literatuře. Letecký osud Zdeňka je tak přepestrý, že doufám v jeho zveřejnění v samostatném seriálu v Říčanském kurýru.

 

Bratři Jiří a Přemysl Léblovi působili v Říčanech jako instruktoři bezmotorového létání. Přemysl ve vojenské prezenční službě létal jako palubní střelec-radista na proudovém bombardovacím letounu Iljušin Il-28.

Arnošt Marek (1922–?), rodák z Pyšel, po základním leteckém výcviku absolvoval jednoroční leteckou školu v Popradu. Poté působil jako vedoucí dispečer Dobrovolného svazu lidového letectví (nástupce ČNA) a na Oddělení letecké přípravy a parašutistického sportu ÚV Svazu pro spolupráci s armádou, který převzal do své působnosti letecké sporty. Od počátku šedesátých let pracoval na Státní letecké inspekci, jejímž byl později ředitelem.

Ing. et Ing. František Koreš (1931–2000) působil v AKŘ jako instruktor bezmotorového létání. Nastoupil do pilotní přípravky, kterou ze zdravotních důvodů nedokončil. Byl dobrým znalcem letectví, část jeho obsáhlé knihovny získal Zdeněk Brunclík pro Modelářský klub Toužim. František vedle stavebního inženýrství vystudoval v roce 1974 na Vysoké škole dopravní v Žilině obor provoz a ekonomika letecké dopravy, jehož součástí bylo získání průkazu soukromého pilota letounu. To bylo v průběhu studia zrušeno, a tak padl jeho druhý pokus o možnost létat. Byl mým dlouholetým přítelem, který mně předával množství informací.

Jeho zásluhou jsme navštívili Františka Fajtla, jehož knihu Sestřelen – s dedikací: „Panu Mir. Vrabcovi srdečně Fajtl, Praha 13. XII. 82“ – opatruji spolu s dalšími ve své knihovně.

Oldřich Schreiber (1932) absolvoval v ČNA Říčany výcvik v bezmotorovém létání. V letech 1953–1956 ve vojenské prezenční službě létal jako palubní střelec-radista na proudovém bombardovacím letounu Iljušin Il-28. Pro tento článek poskytl řadu fotografií a informací.

PhDr. J. F. Šára (1935–2012) začal s modelařením a létáním v Říčanech. Letectví se stalo jeho celoživotním údělem. Sportovně létal s motorovými letadly, ale především od poloviny padesátých let 20. století se věnoval letecké publicistice. Začínal v časopisu Křídla vlasti, později Letectví + kosmonautika. Byl řadu let zástupcem šéfredaktora. Redakční kolegové o něm napsali: „Byl svědkem československé letecké slávy a zasloužil se o její obecné uznání. Honza osvědčil svou tvůrčí schopnost a vysoké pracovní nasazení při uvádění leteckých dnů na televizní obrazovky. Jeho poctivost v práci a dobrota srdce se zrcadlila v jeho poměru k rodině a k lidem v jeho okolí. Pro každého kolem sebe měl vždy dobré slovo. Dobro nemusí být vždy opláceno dobrem a štěstím.“ Jeho činnost byla v roce 1980 oceněna Čestným pilotním odznakem AČSSR a v roce 1996 Diplomem Paula Tissandiera, který uděluje Mezinárodní letecká federace (FAI).

Karel Kozák (1935) létal jako pilot a instruktor bezmotorových letadel, pilot motorových kluzáků a ultralehkých letadel. Leteckou činnost započal v roce 1951 a pro stálé potěšení létá dosud, tedy plných 69 let! Jako mnoho jiných „aeroklubáků“ pracoval v letectví – od roku 1958 až do důchodu byl zaměstnancem Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Praze. Jeho vzpomínky najdete v elektronické verzi článku.

Miroslav Kirejev, Zdeněk Brunclík vzpomíná: „Sešli jsme se po čtvrt století na letišti v Toužimi, kde působil jako dlouholetý náčelník AK Toužim. Bylo to pro nás oba překvapení, protože jsme o sobě nic nevěděli. Naposledy jsme se viděli v letecké přípravné škole v Dolnom Kubíne, do které nastoupil s Frantou Korešem do pilotní přípravky turnus po mně. Bohužel ani jeden si nesplnil přání být vojenským pilotem. Franta po těch honičkách po Horní Oravě vážně onemocněl a leteckou přípravu nuceně ukončil. Mirka zase postihla reorganizace počtů adeptů do pilotky, protože se zjistilo, že jich tolik nebude potřeba. Dosloužil u letectva jako záklaďák. V civilu se pak stal úspěšným sportovním pilotem.“

 

Autor o sobě

V roce 1952 jsem se jako student kvinty říčanského gymnázia přihlásil se spolužákem Františkem Dušátkem do kurzu bezmotorového létání, který organizoval Dobrovolný svaz lidového letectví Říčany, následnická organizace Českého národního aeroklubu. Teoretické školení jsme absolvovali pod vedením instruktora Františka Koreše. Týdenní základní výcvik na školní dvousedadlovce LF-109 Pionýr proběhl na podzim 1953 na letišti Český Brod pod vedením říčanského instruktora Jiřího Lébla. (V poválečných letech byl předsedou tamního ČNA Jaromír Klenka, ředitel našeho gymnázia).

Na jaře 1954 jsem přestoupil do Aeroklubu Benešov, letiště Nesvačily. V roce 1955 jsem složil zkoušky pilota kluzáků a instruktora bezmotorového létání. V roce 1959 při prověřovací akci jsem byl z létání vyloučen pro přečin ministrování v římskokatolickém kostele v době docházky do tehdejší osmileté střední školy. K létání jsem vrátil v roce 1963 a v témže roce ho také ukončil. Nový návrat v roce 1987 byl delší, s létáním jsem skončil v roce 2003, 49 let a 8 měsíců po prvním letu.

Miroslav Vrabec

Článek byl napsán na základě vzpomínek Zdeňka Brunclíka, Karla Kozáka a Oldřicha Schreibera, kteří v popisované době byli velmi mladí. Další zdroje informací jsou uvedeny v seznamu literatury. Ve zkrácené verzi text vyšel na pokračování v tištěné verzi Říčanského kurýru č. 6 a č. 7–8/2020.

Pokud by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by mi mohl poskytnout další informace o létání na Říčansku, ať mne prosím kontaktuje (mobil: 605 582 096, e-mail: vrabec.mnich@gmail.com).

 

Literatura:

1. Šára, J. F.: Už jen vzpomínky…, ŘK, č. 9/2003, s. 20
2. ŘK, č. 7-8/2003 letecké foto náměstí, s. 23 + zadní strana obálky
3. Hofta Dalibor: Neobyčejní občané Říčan/8, K. Košek, ŘK č. 6/2013, s. 50
4. Vrabec, M: Bezmotorové létání v Čerčanech. Čerčanský zpravodaj č. 9-10/2017, s. 19
5. Rozlet roč. I, č. 4, 15. srpna 1945, s. 13, seznam ustavených odboček ČNA
6. Rozlet roč. I, č. 7, 5. září 1945, s. 3, Košek, K.: Raná-hora plachtařů, obsáhlý článek o výcvikovém kurzu.
7. Rozlet roč. I, č. 12, 10. října 1945, s. 13 – foto skupina, Košek, Šedý vlk
8. Rozlet roč. II, č. 6, 6. února 1946, s. 7, Rozlet v našich ČNA, Říčany
9. Rozlet roč. II, č. 17, 24. dubna 1946, s. 7, Instruktoři plachtění, Košek
10. Rozlet roč. II, č. 24, 12. června1946, s. 7, Potvrzení náčelníci odborů Aeroklubu vysokoškolského sportu, Košek
11. Rozlet roč. II, č. 44, 12. června1946, s. 11, Letecký den Říčany 13. října 1946, 2500 diváků, organizátoři Košek, Šašek, Veselý, Michl

 

 

Výročí 75 let založení odbočky Českého národního aeroklubu v Říčanech – bonus

Karel Kozák: Vzpomínka na létání v Říčanech

Létat jsem začal v roce 1951 v AK Říčany. Patřil jsem do skupiny zájemců o létání, kterou zorganizoval konstruktér z podniku TOS Hostivař pan Velechovský. Předsedou Aeroklubu byl F. Bartl. Letecký provoz vedl F. Koreš. V aeroklubu byli již vycvičení piloti. Například K. Košek, A. Marek, pozdější ředitel Státní letecké inspekce, F. Koreš, J. Lébl, P. Lébl, J. Bejbl, Hůlka, M. Kirejev, Milan Procházka, Chrdle a další už si nevybavuji.

Hangárování rozebraných letadel a letecké techniky bylo ve stodole poblíž hřbitova. Létalo se na ploše u Kuří. Na létání se letadla smontovala a přetahovala přes silnici po cestě kolem tehdejší cihelny. Po létání se opět musela odvést, rozebrat a uložit.

V té době měl aeroklub školní kluzáky, německý ŠK-38 Komár a Zlín Z-23 Honza, německé větroně Grunau Baby IIb a IIc (Vrabec: viz foto na zadní straně obálky ŘK 2003_07-08). Vyřazený motorový Piper Cup, naviják Stratílek a zpětný navijáček. Maličký nákladní automobil zvaný Hadrák. (Vrabec: J. F. Šára vzpomíná: „celí promrzlí jsme stěhovali Hadrákem z Pyšel pod vedením A. Marka Šťakra“ – amatérské motorové letadlo, po jehož říčanském osudu jsem marně pátral).

Ve skupině, která prováděla výcvik v roce 1951, byli J. Kaňák (později pilot ČSA), L. Stehlík, technolog, L. Barcal, S. Cikán, K. Bukač, M. Vodička, K. Kozák, V. Bureš, S. Smékal, J. Vaňousová, pozdější manželka F. Koreše, J. Erlichová (hezká, měla černé vlasy, trochu jako Božena Němcová), učitelka Karpíšková (byla drobné postavy, aby dosáhla na pedály nožního řízení, musela mít za zády polštář; jednou při přistání obrátila kluzák vzhůru nohama, přiběhli jsme k ní a nejprve řešili, co s kluzákem, z nezávidění hodné polohy ji vysvobodili až ohleduplnější kolegové), J. Šára.

Výcvik naší skupiny probíhal tradičně, systémem zkoušek A, B, C. Létalo se na jednoduchých jednomístných kluzácích bez kabiny. Instruktory byli Franta Koreš a Jirka Lébl zvaný Baštýř. První starty se dělaly gumovým lanem z kopečka před stodolou. Bylo to jako z praku. Později se ke startům na letišti používal naviják. Byl postaven na opačném konci letiště. Měl silný motor a buben s lanem. Lano se odvinulo přes celé letiště a zapojilo do vypínače na větroni. Motor při startu přes spojku navíjel na buben lano, větroň se rozjel a strmě stoupal vzhůru. Po dosažení výšky pilot lano vypnul. Pro případ selhání vypínače měl naviják zařízení na přeseknutí lana. Dosahovalo se výšek až 300 m, podle délky letiště a váhy větroně.

Při výcviku se cvičily nejprve smyky a nízké rovné lety přes letiště, potom ve větší výšce zatáčky. Nakonec vysoké starty a lety po okruhu kolem letiště s přistáním v místě startu. To již byly náročné lety ve výšce kolem 200 až 300 m nad zemí.

Žák seděl na malém sedátku, kolem sebe nic, jen lanka nebo vzpěry od křídel a vítr. Vítr se při startu opíral do vlasů, do pusy, oči slzely, vnikal za košili a do nohavic a hlavně hučel v lankách, které držely křídlo. Skrz nohy bylo vidět v hloubce zem. Bylo to krásné.

Po zvládnutí okruhů na školním kluzáku se přecházelo na lety na větroni Grunau Baby (Bejbina). Byl to jednomístný dřevěný vzpěrový hornoplošník s otevřenou kabinkou, z níž koukala hlava, ale před obličejem byl větrný štítek. Měl již letové přístroje a klouzavost 1:14. Byl vhodný i pro lety v termice. V ideálních podmínkách bez využití termických stoupavých proudů doletěl z tisíce metrů až 14 km. Všechny měly krásnou žlutou barvu.

Výcvik řídil instruktor ze země. Musel umět žákovi vysvětlit jak má při řízení postupovat. Potom s napětím pozoroval, zda to žák pochopil a řídí se tím.

Pro zdokonalení žáků přilétali z Prahy z letiště Točná instruktoři K. Ramharter (poznámka Vrabec: u něho jsem v roce 1955 skládal zkoušku pilota bezmotorových letadel), L. Charouzek s dvoumístnými letadly VT-52 Jeřáb a VT-130 Kmotr. Na letiště také přijížděl legendární inspektor pan Ludvík Elsnic, významný organizátor bezmotorového létání u nás. V roce 1932 vyhledal letový terén u Přestavlk a Chlumu u Čerčan, kde po druhé světové válce létali i říčanští plachtaři pod vedením instruktora Koška. Někteří členové aeroklubu Říčany odešli k vojenskému letectvu.

V Říčanech byli aktivní letečtí modeláři. Mezi nimi nezletilý Ládík Boháč. Moc toužil se vznést. Tak ho vzal F. Koreš na klín do školního kluzáku a splnil mu sen. Byl nemocný a do leteckého výcviku nemohl být zařazen.

S Bejbinou už bylo možné zaletět až nad město. Toho využíval veselý pilot Hůlka zvaný Klacek. Bral si do větroně klarinet a ve výšce nad městem vyhrával.

Vrabec: Vladimír Hůlka později klarinetista orchestru Národního divadla pověstný tím, že unaven po představení přejížděl vlakem Říčany. K. Ťukal: „A víš, že se mu v partě (do které jsem také patřil) říkalo Klacek a také držel rekord v přejíždění vlakem? Po nočním návratu z ND skončil půlnočním flamendrákem v Chotovinách a ráno jen pokračoval na zkoušku orchestru“, nebo si dle vzpomínek A. Bezděka povídal v Senohrabech s výpravčím panem Budkou. Alexej Bezděk, můj přítel vševěd, se zná se synem Vladimíra, taktéž Vladimírem, kterého jsme kontaktovali.

Další výcvikový kurz už se neuskutečnil. Aerokluby byly převáděny do nové organizace Dobrovolný svaz lidového letectví a vzápětí do Svazu pro spolupráci s armádou. Tam se všechny složky cvičily pro možné využití v armádě. Některá letiště, která nevyhovovala svojí polohou, byla rušena. To bohužel postihlo i Říčany. Někteří členové aeroklubu s velkým smutkem přestali létat. Jiní se rozešli do okolních aeroklubů Benešov, Český Brod, Kladno, Točná. Já jsem odešel do AK Benešov a na jaře 1953 už jsem pokračoval v létání na letišti v Nesvačilech.

Po létech v roce1996 jsme si v Nesvačilech s Jirkou Léblem Baštýřem naposledy zalétali na dvousedadlovém větroni VT-55 (LF-109) Pionýr a vzpomínali na létání v Říčanech.

 

Foto:

Zdeněk Brunclík v MiG-15 devět let po prvním letu na ŠK-38. Následovaly MiG 17, 19, 21 (nadzvukový) a L-29 (Delfín)

 

Pozemní obsluha kluzáku byla náročná

 

Start navijákem do výšky několika set metrů vyžadoval pilotní umění, na školním kluzáku i odvahu. Létalo se bez možnosti záchrany pilota při nezvládnutí letu nebo technickém problému

 

I takto někdy skončil pokus o létání

 

Poutač na říčanský letecký den v září 1947, nabízející i atraktivní lety s obecenstvem

 

Letový terén pro svahové létání Raná u Loun, mekka českých plachtařů zejména před druhou světovou válkou. Instruktorský výcvik zde absolvovali i říčanští plachtaři

 

Létání bylo vykoupeno dřinou. Transport kluzáku na start svahového letiště Chlum u Čerčan po druhé světové válce. Odměnou byl let v trvání několika vteřin

 

František Koreš a Zdeněk Brunclík

 

Naviják v Říčanech

Jiří Král (vpředu) s Miroslavem Vrabcem, záběr z roku 1956

 

Letecká škola ultralehkého létání Aeroklub Toužim. Snímek z roku 1997

Foto: z archivu M. Vrabce a O. Schreibera