Vzpomínka na květnovou revoluci 1945

V květnu 1945 jsem chodil do první třídy a můj otec – nadporučík v záloze – se již 5. května oblékl do důstojnické uniformy a zařadil se do činnosti revolučního praporu posádky Říčany– Radošovice.

Byla mu přidělena funkce spojovacího důstojníka a velitele spojovací čety. Kromě zajišťování spojení měl tedy na starosti i celou revoluční spojovací četu a také řízení činnosti automobilních, motocyklových, cyklistických i pěších spojek. Jeho úkolem též bylo pořízení a vedení podrobného deníku o revolučních událostech ve městě a okolí.

I když mne matka nechtěla v těchto dnech pouštět ven, přesto se mi podařilo připnout si československou trikoloru a s kamarády a kamarádkami z naší ulice sledovat (alespoň zpovzdálí) průběh revolučních událostí. V ulici za sokolským hřištěm se v domě místního kolaboranta ukrývalo několik příslušníků SS. Byli obklíčeni a po krátké přestřelce se revoluční gardě vzdali. Železničářům se podařilo zastavit a zablokovat německý obrněný vlak před vjezdem na říčanské nádraží, v místě mezi vysokými postranními srázy, odkud dělostřelecké FlaKy nemohly střílet. Revoluční gardisté okolí vlaku obklíčili, aby zamezili vystupování německých vojáků z vlaku. A tak se i z těchto míst ozývala občasná varovná střelba.

V té době mne rodiče přesunuli do domu babičky Pánkové. Cesta k ní vedla okolo tenisového hřiště, kde jsem viděl, jak tam na zemi sedí a leží zajatí mladí příslušníci Hitlerjugend, sídlící v době války ve vile Minka. Na žebříku pro rozhodčí, nad nimi, byly umístěny dva kulomety. Docela mi tehdy bylo těch chlapců a dívek líto, když jsem si uvědomil, že zde museli strávit bez jídla i pokrývek dva dny a dvě noci, než byli transportováni jinam.

Babiččin dům se nacházel na hlavní příjezdové silnici, nynější ulici 17. listopadu. Z okna jsem tak mohl sledovat třeba konvoj prchajících německých vojáků, kterým byl umožněn průjezd městem. Devátého května jsem se stal svědkem události, na kterou celý život nezapomenu. Soused bydlící naproti babičce, pan Vacek, který po celou dobu revolučních událostí nevyšel z domu, přiběhl k ruskému vojákovi a začal na něj rusky mluvit. Vojáka však doprovázel místní občan, původem Rus, a ten mu jen řekl: „Éto izmněnik – kolaborant!“ Voják zvedl samopal a na chodníku, přímo před babiččiným oknem, ho bez soudu na místě zastřelil.

Před stejným oknem pak téhož dne zaparkoval sovětský obrněný vůz a posádka požádala o ubytování. Babička jim dala k dispozici velkou ložnici, kde po té dlouhé cestě až od Berlína hned zalehli na postelích i na zemi. Já s jedním kamarádem jsme vylezli na opuštěnou korbu obrněnce a prohlédli si vnitřní zařízení i ostré náboje do kanonu. Večer mne babička uložila do ložnice plné vojáků. A tak jsem první noc po osvobození strávil společně s deseti rudoarmějci.

Při prohlížení starých záznamů mého otce z té doby jsem narazil také na dva originální dokumenty.

Rozhodnutím Národního výboru v Říčanech vstoupila dnem 5. května 1945 ve 12 hodin v platnost činnost orgánu s názvem „I. Prapor posádky Říčany–Radošovice“. Oficiální seznam členů tohoto revolučního praporu je uveden na prvním, již trochu zašlém dokumentu.

Druhý dokument je pak smuteční oznámení o hromadném pohřbu všech říčanských obětí květnového povstání.

Jaroslav Svoboda