Vzpomínka na Miroslava Šobra

Dovolte mi malou vzpomínku na pana Miroslava Šobra,

který už naší ulicí od 3. května nechodí. Spíš by se slušelo napsat nejezdí, protože ho člověk většinou potkal svištícího na růžovém kole, ze kterého seskakoval, kdykoliv uviděl na zemi nějaký papírek nebo jiný odpadek. Každý poctivě sebral a vyhodil do koše. Čistotu udržoval i na Kolovratské, kde neohroženě zametal vozovku a Pán Bůh ví, že se mu při tom provozu nikdy nic nestalo.

Jeho obětavost se projevovala i v péči o místní fotbalové hřiště. Svého času navštěvoval nekonečná a úmorná jednání zastupitelstva, kde poslušně počkal až do závěrečné diskuze, aby se přihlásil o slovo, řekl, že by se hřiště mělo opravit, a šel domů. S důvěrou, že to jednou vyjde. A aby jenom nečekal na celkovou opravu, tak si na vedení vydyndal pár kyblíků barvy a sám natřel sedačky na tribuně. Stejně tak se staral i o dětské hřiště pod hradem, kde dříve natíral prolézačky a houpačky.

Život si ale i jinak uměl užít. Nezapomenutelné pro nás pro všechny budou mejdany ke všem možným a nemožným příležitostem, včetně oslavy 100 let od postavení jeho domu, nebo plesy, na které přicházel o dost dřív, aby, jak říkal, stihl nasát atmosféru, ale odcházel se svojí manželkou jako poslední a ještě s popěvováním, jak plují lodi do Triany nebo proč roste jetelíček u vody. Vrcholem všech plesů pro něj pak byly maškarní sokolské šibřinky, kde mohl obléct svůj oblíbený kostým námořního kapitána. S námořnickou čepicí, frčkami na saku a černými brýlemi pak začal chodit i v civilu a v lázních mu díky tomu salutovaly šarže i mažoretky.

Pane Šobr, děkujeme Vám za všechno, co jste nejenom pro naši ulici udělal, a taky za tu neskutečnou srandu, co jsme s vámi zažili.

Za všechny místní Jitka Wohlgemuthová