Za Daliborem Hoftou

Je nás hodně, kteří v tomto městě odmala žijeme, jsme svědky místních událostí, pozorujeme sousedy a známé. Ale kdo z nás je schopen sednout, vzpomínky utřídit a zajímavě sepsat?

Pro každou obec jsou takoví jedinci štěstím, pro historiky pak cenným zdrojem při vytváření dějin místních pospolitostí. Dalibor Hofta takový byl, a jestliže je nám teď smutno nad srpnovým odchodem čestného spoluobčana, který pomáhal po roce 1989 budovat svobodnou samosprávu, nevyhneme se ani neveselé úvaze o nenahraditelnosti pamětníků jeho typu.

Do posledních dnů svého více než devadesátiletého života, navzdory slabému zraku, posílal své vzpomínky čtenářům Říčanského kurýru. Věděl dobře, že Říčanští nechtějí mít ze svého města anonymní sídliště bez paměti. Nehrál si na historika, a přesto by bez jeho subjektivně zabarvených zážitků a popisů bylo naše povědomí o místních poměrech velké části dvacátého století citelně chudší. Jak zajímavě dokázal přiblížit maloměstský svět řemeslníků, obchodníků, podnikatelů i osobností, jejichž význam přesahoval bydliště za hranicemi Prahy! Na malé ploše a přitom barevně podával prostředí a postavy, s nimiž se setkal, třeba objekt své zamilovanosti ve čtvrté třídě, mladičkou učitelku Voráčovou: „Jakoby náhodou jsem ji cestou do školy potkával a pomáhal jí nést opravené domácí úlohy. Můj sok v lásce Jirka Němeček (pozdější šéf baletu ND) na ni ovšem čekával také…“  .

Dalibor Hofta si rozhodně neliboval v citových výlevech, a přesto je tak zřejmý jeho mimořádný vztah k rodnému městu. Když v roce 2006 končil sérii vzpomínek o živnostnících (netuše, že ho zájem čtenářů vyburcuje k dalšímu psaní), vyznal se z hlubokého obdivu „…k těm známým i neznámým, co žili, trpěli, dřeli na polích, v dílnách, ve službách všeho druhu a ze skromných penízků si vybudovali domovy. A z domovů moderní město, kde se nám dobře žije, které nosíme v srdci.“   Dalibore, děkujeme!

                                                                                           Jiří Černohorský