Zářijové vzpomenutí na školní léta v Gymnáziu Říčany

60 + 1

Nebojte se, nepředkládám Vám obchodní nabídku s bonusem + 1. To pouze letos uplynulo 60 + 1 let od naší maturity na Jedenáctileté střední škole v Říčanech u Prahy v roce 1955 a je tedy mírně opožděný čas na výročí zavzpomínat.

Díky školským reformám jsme kromě školy obecné, žádnou školu neabsolvovali beze změny názvu. Stejně tak tomu bylo i na škole střední. Ve školním roce 1952/53 jsme nastoupili do třídy první b (kvinty) tehdejšího Gymnásia Zdeňka Nejedlého v Říčanech u Prahy. Třída „první a“ byla „klasická“ s výukou latiny, třída „první b“, byla „technická“ s výukou deskriptivní geometrie. V kvintě dozníval „starý“ systém - na škole byla poslední oktáva a septima, která se proměnila v „prázdninovou“ oktávu.

V dalším školním roce 1953/54 jsme se stali třídou X. B. Jedenáctileté střední školy v Říčanech u Prahy, z názvu školy zmizelo jméno reformátora Nejedlého, z výuky zmizela deskriptivní geometrie. Studium jsme ukončili ve školním roce 1954/55 ve třídě XI. B maturitou. Do výuky se vrátila deskriptivní geometrie jako nepovinný předmět.

Při společných schůzkách třídy A i B máme vždy mnoho látky ke vzpomínání na roky strávené ve škole, na spolužáky či spolužačky, školní lásky, studijní úspěchy i neúspěchy. Ve škole se budovala přátelství, z nichž většina překonala i tak dlouhou dobu jako je 60 + 1 let.

Stálou položkou setkání jsou vzpomínky na naše profesory, kterým přidáváme zasloužený přívlastek „úžasní“. S mnohými jsme se stýkali dlouho po maturitě a měli je stále za své milé kantory. Bohužel čas je neúprosný a tak z nich žije už jediná paní profesorka Marie Kašparová (1923), která vyučovala ruštinu a angličtinu. Její „Sadis što s taboj, trójku lučše těbě pišu“ nezapomenu, pokud mně bude mozek sloužit. Stále s ní udržujeme kontakt a vždy je na co vzpomínat.

Letošní rok je rokem smutným. Před dvaceti lety zemřeli naši spolužáci František Dušátko a Vratislav Vokněr, pan ředitel Jaromír Klenka a profesor Josef Kubík, náš třídní v prvním roce studia.

Mnozí profesoři nás nejen vzdělávali, ale ovlivnili celý další život tím, že nás nasměrovali k celoživotnímu povolání. Učitelské povolání má jeden úžasný rys – učitel je v podstatě „nesmrtelný“. Jako důkaz uvádím: nedávný absolvent gymnázia měl rád chemii díky paní profesorce Uhlíkové, paní profesorka Uhlíková (prý) studovala chemii díky paní učitelce Vrabcové, paní učitelka Vrabcová studovala chemii určitě díky paní profesorce Věře Mouchové Němcové…….. Paní profesorka  zaujala některé z nás i obvykle nemilovanou chemií, a tak z naší třídy B Věra Králová, Jana Véhonková a Miroslav Budský se „stali chemiky na celý život“. A nejen to. Svým zájmem o soukromí studentů byla některým z nich přítelkyní na celý život.

Jednou s takto obdařených studentek byla paní Ing. Marie Valentová, která absolvovala v roce 1976. Její vyznání je krásným poděkováním (zkráceno a upraveno).

„ ….. Z hrozící pětky z chemie jsem se nakonec díky paní profesorce a mé spolužačce Zuzaně Rohlenové „vyšplhala“ až na jedničku ve druhém ročníku a taky jsem na jedničku i maturovala. Paní profesorka mě měla za svoji „adoptivní“ dceru, zvala mě k nim domů na návštěvy i na svoji chatu v Těptíně. Měla jsem možnost tedy blíže poznat jejich domácnost a hlavně jejího muže – pana doktora Miroslava Mouchu. Byl to velmi ušlechtilý a vzdělaný člověk s velikým rozhledem a znalostí nejen ve svém oboru, ale i v dějinách umění. Moc a moc mi tahle rodina dala a díky ní jsem nezahálela a vrhla se na studium dějin, architektury, vážné hudby atd. a dodnes z toho všeho čerpám.

S paní profesorkou jsem konzultovala i mé budoucí studijní zaměření. Po neúspěšném pokusu o studium farmacie, ke kterému jsem pro nadbytek uchazečů nebyla přijata, jsem začala studovat ekonomii. V průběhu studia jsem vážně onemocněla a manželé Mouchovi mně byli v tomto neradostném období velkou oporou, stejně jako po ukončení studia, kdy jsem opět onemocněla. Oplatila jsem to ve smutném a těžkém období, kdy vážně onemocněl manžel paní profesorky, který zemřel.

Naše přátelství trvalo i v době mého patnáctiletého zaměstnání a stále vzpomínám na její povzbuzování v době, kdy jsem měla vážné zdravotní obtíže a hrozila mně ztráta zaměstnání. Povzbuzovala mě i v nelehké době úmrtí mých rodičů a několika příbuzných, byla se mnou jako moje matka. Navštěvovala jsem ji až do doby jejího vážného onemocnění a její devadesátiny (31. 1. 2012) jsem s ní oslavila už jen na dálku. Měla hodně gratulantů a moc ji potěšilo, že si tolik lidí na ni po tolika letech pamatuje. Za pár měsíců po té, 10. srpna 2012, zemřela – byl to jeden z nejsmutnějších okamžiků mého života. Uzavřela se poslední kapitola krásného dlouhodobého přátelství profesora a studenta. Zbývá už jen návštěva jejího hrobu na modřanském hřbitově u kostela Nanebevstoupení Panny Marie, kde spolu se svým manželem očekávají i své budoucí vzkříšení….“

Co dodat k tak dojemnému vyznání? Snad jen to, že by takových vyznání jistě mohlo být napsáno velmi mnoho. Období strávené v říčanské škole, bylo pro nás obdobím nadmíru příjemným i přes strašáky jako byla např. matematika, která si tuto pozici udržuje bezkonkurenčně dodnes.

Paní profesorka byla s námi trvale ve styku, a pokud jí to zdravotní stav dovoloval, zúčastňovala se našich výročních setkání. Její poslední, již omluvný dopis, který mám v archivu, má datum 15. 11. 2010.

Miroslav Vrabec, absolvent 1955

fotografie z oslav 40 let od založení Gymnázia v roce 1990, zleva prof. Miluše Olmrová, prof. Věra Mouchová, prof. Zdeněk Hlavsa, Marie Valentová