Zpověď, jak jsem se dostal do Senioru, Domu s pečovatelskou službou s lehkým nádechem nostalgie

1. 10. 2021

Názor K. Kopš

 

Mé první dojmy, když jsem prošel širokými prosklenými dveřmi do... a teď nevím, k čemu se přiklonit, zda k botanické zahradě, zimní terase nebo snad fitcentru (jsou tam rotopedy, asi i pingpongový stůl) s prosluněnými terasami na obě strany domu a všechno se utápělo v zeleni keřů, někde i zeleniny nebo dokonce záhonových květin.

V ředitelně, kam jsem byl pozván, opět úsměv, za nímž byla cítit snaha nováčkovi vyjít vstříc, aby se rychleji aklimatizoval. Děkuji, paní ředitelko.

Pana exstarostu jsem zahlédl několikrát. Obvykle se bavil s personálem recepce. Bohužel, ještě se tu neobjevil nikdo z jeho nástupců. Těch chlapců, co budují zářnou politickou kariéru. V ní se přece nestárne! Závidím jim jejich přesvědčení. Nebo snad tu nevědomost existence času, který vyměřuje všem tvorům na světě tuhle jedinou spravedlnost?

Obávám se, že jsem byl jednu dobu takovým hlupáčkem i já sám. Naštěstí osud mi brzo dal citelně vědět, že mi to naplánoval jinak.

Jak mohu hodnotit dalších sedm let, které v Domě úsměvů prožívám? Rozhodl jsem se psát knížky. Ale představa, že psaní je snadné, že vás nenutí se nikam trmácet, byla stejně naivní, jako jsou představy chlapců z místního magistrátu, že jsou nesmrtelní.

Dokončuji již čtvrtou knížku, kterou jsem tady napsal a některou z nich už i vydal. Překvapením bylo, že získaly v nějaké literární soutěži ceny. Ale vím, že bych ji jinak, než v klidu místního Domu úsměvů, nikdy napsat nemohl.            KK

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2021 Všechna práva vyhrazena