ZŠ Bezručova

29. 11. 2020

Distanční výuka v praxi

Vážení čtenáři, příznivci naší školy,

dovolili jsme si začít na odlehčení vtípkem, ale vy, kteří máte děti školou povinné, jistě víte, že „tak vtipný to zase není“. Nařízení a doporučení vlády a ministerstva se mění každou chvíli, mnohdy si protiřečí, a školy se snaží co nejlépe učit děti na dálku. A děti učí mnohé učitele přes monitory svých počítačů, jak využívat různé vychytávky zvolené platformy. Srovnáme-li současnou situaci s tou jarní, jsme o velký kus dál. Naši učitelé se s dětmi pravidelně vídají na on-line hodinách, společně vyladili množství učiva „tak akorát“ a máme zkušenost, že z mnohých rodičů jsou doslova naši „parťáci“. Skláníme se před vámi všemi, kteří podporujete své děti při distančním vzdělávání, pomáháte jim se školní prací, poskytujete nám cennou zpětnou vazbu.

Odhlédneme-li od všech výzev, které v souvislosti s COVID-19 přijímáme ve všech oblastech našich soukromých i pracovních životů, ve škole se zaobíráme zejména rozdílem mezi distanční a on-line výukou. Proces vzdělávání v sobě zahrnuje tři sobě rovné „komponenty“ – dítě, školu a rodinu - a najít vzájemnou shodu bývá zhusta nadlidský výkon. Někteří si představují distanční vzdělávání jako full -time před monitorem počítačů, jiní v něm vidí příležitost, jak předávat dětem znalosti a dovednosti v rámci rodiny s podporou učitele = jít ven, povídat si o přírodě, společně upéct chleba a večer si společně číst inspirativní texty. Možná by právě proto stálo za to udělat si v těchto pojmech pořádek. Distanční vzdělávání = na dálku. Pakliže to hodně zjednodušíme, škola by mohla na vrata vyvěsit témata TOTO SVÉ DĚTI NAUČTE a pořád to bude distanční vzdělávání. On-line výuka naproti výše zmíněnému znamená, že učivo předává učitel prostřednictvím techniky a rodič má prostor, aby se věnoval svým pracovním povinnostem. Jistě si všichni umíme představit, jak asi vypadá běžný školní a pracovní den rodiny s např. dvěma dětmi, kdy oba z rodičů mají práci z domova a do toho se děti učí. Je to náročné na technické zajištění (počítače, připojení, „kde mám kružítko?“)i na nervy všech zúčastněných.

Druhým „komponentem“ procesu vzdělávání je škola, potažmo všichni učitelé bez ohledu na jejich další role. Myslím tím role sociální – rodič, prarodič, partner. V učitelských rodinách bývá společný prostor na dopoledne pracovního dne rozdělen na neprodyšné koridory, ze kterých se ozývají nejrozličnější zvuky techniky, klení a nadávání dětí a potlačované supění rodiče=učitele. Občas, kolem poledního, se k tomu přidá ještě vybavení kuchyňské, protože jíst se musí. V odpoledních hodinách bývá jednou z častých otázek: „Už můžu, nebo ještě vysíláš?“. Pak se plní úkoly, probíhají hádky, že učitel říkal něco, ale spolužáci říkali něco jiného a zkoumá se na různých informačních kanálech, jaké máme zítra online hodiny a od kolika. A večer, když všechno ztichne, vrazíme mezi víčka sirky a jde se opravovat a odpovídat na nekončící lavinu emailových zpráv. Ne, toto není žehrání nebo stěžování si, je to alespoň částečný popis mnoha učitelských domácností v období distanční výuky. Obdobně je to zřejmě i v neučitelských domácnostech, kde se onen třetí „komponent“, tedy dítě, vzdělává. Jeho den se většinou řídí upozorněními typu „už se musím přihlásit“, „a co si máme psát?“, „já vás neslyším“, „mně nefunguje…“, „to máme mít do kdy a jak to máme poslat?“, „mám hlad“, “musím na záchod“. Odpoledne je ještě zajímavější – ven může, ale pouze s jedním kamarádem a na chvilku, a po návratu z procházky zasedne k úkolům, které musí večer nebo druhý den odeslat. Všichni se těšíme na víkend, kdy snad budeme mít chvilku pro sebe – dítě, rodič a i učitel – a odpočineme si, vypneme povinnosti a chvilku se budeme zabývat sami sebou.

Možná už jsme také všichni „uondaní“ hesly SPOLU TO ZVLÁDNEME, zejména, když Vánoce jsou za dveřmi a každý týden číháme, jak se budou vyvíjet čísla testovaných, nakažených, hospitalizovaných, … a kdy tedy budeme moci jít do práce, do divadla, na nákup a kdy se potkáme my, učitelé, s dětmi, kdy se svět vrátí do známých kolejí a přestaneme se bát o své blízké.

Za naši školu bychom rádi sdělili, že jsme tady, učíme děti, učíme se od dětí, těšíme se na „normální“ školní provoz a jsme si vědomi, že bez podpory všech zúčastněných by to nešlo.

Děkujeme a brzy na viděnou – ve škole, na trzích, v divadle nebo na jen tak…

ZŠ Bezručova