ZŠ u Říčanského lesa

VÝSLEDKY PARTICIPATIVNÍHO ROZPOČTOVÁNÍ

I letos škole městský úřad daroval 20 000,- Kč, o jejichž využití rozhodli žáci. Nejprve prodiskutovali možnosti, co by za peníze mohla škola pořídit, a vyrobili plakáty, kde propagovali svůj návrh. Plakáty po dobu několika týdnů visely na chodbách, žáci si je mohli prohlédnout a rozhodnout se, kterému návrhu dají svůj hlas. Žákovské zastupitelstvo s p. uč. Jánošem a vedením školy poté připravili hlasovací lístky, kde podobné návrhy sloučili, takže se nakonec vybíralo z šesti možností. Zvítězil návrh výukových polepů na schodiště. Těší nás, že žáky zaujal nápad „jen tak mimochodem se něco naučit při čekání na oběd“ – jak návrh zhodnotila jedna žákyně.

Zuzana Pokorná

ŠEDÁ V ŠEDÉ

Rozhovor s Annou Janskou a Eliškou Černou

Anna Janská a Eliška Černá působí v Deníku N. Obě se věnovaly ve svých textech období tzv. „normalizace“, tedy naší historii od roku 1969 do roku 1989. Jedna se narodila roku 1989 a zažila Sametovou revoluci v kočárku, druhá je o rok mladší. Je zajímavé, jak lidé, kteří vyrůstali ve svobodě, vnímají časy, kdy vládli komunisté.

Zabýváte se obdobím normalizace, jak takové době rozumět?

Zkusíme odpovědět otázkou – co podle vás znamená slovo normalizace?

No, když je něco normální nebo se do normálního upravuje? Ale jak to chápat, proč se věnovat něčemu normálnímu?

Právě, že to bylo normální jen z pohledu těch, kdo vládli, tedy komunistů. Otázka je, co pro ně bylo normální. Zkusíme si to zahrát, souhlasíte?

Tak dobře.

Máte ve třídě někdo dobrého kamaráda nebo kamarádku?

Máme, ale co s tím…

Jste v deváté třídě a to už asi tušíte, jakou střední školu si vybrat…

Ano, ale to je přece normální.

Vidíte, a teď jsme u toho slova. Pojďme si to zahrát. Já budu příslušník státní tajné policie a vy zůstanete žáky. Teď se obrátím na jednoho z vás a pozvu jej do kavárny; asi žádný velký problém, že? Jenže v té kavárně na vás spustím: Hele, my dobře víme, že rodiče tvojí kamarádky vedou divné řeči proti komunistům a kamarádka poslouchá zakázaný rozhlas… Že je to pravda? Co odpovíte?

No, velkou kamarádku přece nezradím.

Aha, to je pochopitelné a správné; tak se na to pojďme podívat dál. My stejně víme, že to tak je, nechceme po tobě přece nic jiného, než pravdu! Hele, a ty chceš teď začít studovat na střední škole, že? Jenže když s námi nebudeš spolupracovat, proč bychom ti měli umožnit studovat? A bratra máš na vysoké škole, mysli na něj, to bychom museli zařídit, aby jeho studium neplatilo. Jak se rozhodneš?

To se přece nesmí. To není fér!

Ale my můžeme všechno, tomu věř. Táta s mámou přijdou o práci, to přece nechceš. Uvědom si svoji zodpovědnost!

Teda, to je děsný, snadno se řekne, že nezradím, ale tohle je vážná situace. A co kdybychom se rozhodli utéct za hranice?

Vidíte, jediný rozhovor, a jak se „obrátil váš život“. A mimochodem, pokud by se vám povedlo utéct, pořád tady zůstávali vaši příbuzní, kteří od toho okamžiku „měli škraloup“ také. Tak to je ta normalizace v praxi komunistů: vyvolat v lidech strach, nedat jim možnost veřejně říci, co si myslí, nepustit je za hranice do svobodného světa; lidem nezbývalo, než stát frontu na banány nebo toaletní papír. Dnes můžete od některých slýchat, že se dřív žilo lépe… Ale je to, co jsme si zahráli, lepší než to, co prožíváte nyní?

Zuzana Pokorná

NÁRODNÍ TŘÍDA 17. LISTOPADU 1989

Rozhovor s fotografem Janem Šilpochem

Jan Šilpoch byl 17. listopadu 1989 na Národní třídě spolu se studenty. Jako fotograf legendárního týdeníku Mladý svět pobýval denně v ulicích Prahy a přinášel fotoreportáže z každého dne Sametové revoluce nejen v Praze. K 30. výročí Sametové revoluce připravil knihu fotografií, která zaznamenává důležité okamžiky, vysokoškoláky na kolejích i dění na ulicích měst. Jeho kniha končí volbou prezidenta Václava Havla. V současnosti působí Jan Šilpoch jako hlavní fotograf časopisu Můžeš nadace Konto Bariéry. Přišel nám do školy o této době vyprávět…

 Věřil jste, že vláda komunistů u nás přestane?

Vůbec ne. Myslím, že většina mojí generace si myslela, že se to nedá změnit. Ještě 17. listopadu jsem studenty považoval za snílky. V zemi byla sovětská armáda, lidi žili dlouho ve strachu z toho, že přijdou o práci, jejich děti nebudou smět studovat, nebo že budou zavřeni. Strach nás ovládal.

Měl jste na demonstraci 17. listopadu strach?

Dříve jsem se obával policie a střetu s ní, také samozřejmě o foťáky Policisté vzali do ruky obušky a člověku nezbylo než utíkat. Ale byl rozdíl mezi předchozími akcemi a Národní třídou. Tady se nás fotografů sešlo mnohem více; jako by strach něco převážilo. Lidé zamířili na Národní třídu, kde už stáli policisté v kordonu. Studenti si před ně sedli, zapálili svíčky a kladli je na zem; začali zpívat Modlitbu pro Martu. Proti nim stáli mladí policisté a byli nervózní. Neměl jsem tu chvíli strach, jen o nafocené filmy.

Jaký byl zásah policie?

Zásah vlastně začal krátce poté, co jsme jako oficiální novináři místo opustili. Už jsme jen z dálky zaslechli řev a praskání. V noci jsem se na místo ještě vrátil, poházené boty, oblečení a krev na zemi svědčily o tom, co se zde stalo.

Kdy se dalo věřit, že se něco změní?

Vlastně už ve chvíli, kdy se objevily transparenty s nápisy Kdo, ne-li my, kdy, ne-li teď a Zrušte monopol KSČ, jsem si uvědomil, že je tady generace, která nechce žádné kompromisy, ale jasnou změnu. Naděje na změnu sílila každým dalším dnem a každou další manifestací proti vládě komunistů. Už během průvodu na Národní třídu ve mně sílilo přesvědčení, že to nikdo nedokáže zastavit. Později byly obavy z nasazení tanků v ulicích nebo použití ozbrojené armády komunistů – Lidových milicí; naštěstí si na nic z toho tehdejší moc už netroufla. A tak celý příběh končí šťastně, volbou Václava Havla prezidentem dne 29. prosince 1989.

A co dnes?

Vidím to na svých dětech, přemýšlí jinak a nepodléhají populismu. Máme velkou naději v mladé generaci. Myslím, že na laciné sliby nenaletí.

JAK SE ŽILO ZA TOTALITY

Rozhovor s Miloslavem Korbelíkem

Pan Korbelík navštívil žáky devátého ročníku a vyprávěl si s nimi o dobách minulých. Miloslav Korbelík je překladatelem z němčiny. Aktuálně se věnuje překladům dopisů filosofa Jana Patočky, které psával svým německým kolegům.

Žil jste v době, kdy by vaše překlady nemohly knižně vycházet a už vůbec ne texty Jana Patočky. Jak na tu dobu vzpomínáte?

V sedmdesátých letech jsem byl krátce studentem vysoké školy. Přijali mne ke studiu filosofie, jenže v té době to žádná filosofie nebyla. Učili jsme se marxismus – leninismus, tedy učení, které prosazovalo třídní boj a vlastně říkalo, že kdo je komunista, je lepší, než ti ostatní. Mnoho profesorů muselo svá místa na škole opustit, a tak jsem odešel i já, nechtěl jsem se na takovém divném vzdělání podílet.

Co to pro vás znamenalo, že jsou komunisti lepší? Jak to chápat?

Inu, kdo měl jiný názor a rozhodl se jej veřejně říci, velmi pravděpodobně byl vyhozen z práce a mnozí byli i zavíráni. Zavřely se hranice, cestovat mohli jenom vyvolení.

Dalo se vůbec nějak reagovat?

Byla skupina lidí, kteří se rozhodli bránit hodnoty svobody slova a projevu, vždyť stačilo, aby měl někdo dlouhé vlasy nebo hrál neschválenou hudbu a už měl problémy. Spojili se a podepsali dokument, známý jako Charta 77. Svůj podpis jsem připojil spolu s bratrem hned v březnu roku 1977. Samozřejmě jsme věděli, že budeme mít těžký život, ale věřili jsme, že je potřebné to učinit. Prvními mluvčími Charty byli profesor Patočka, který měl velký okruh známých po celém světě; Jiří Hájek, který byl dříve ve významné pozici komunistické moci, ale byl komunisty pro své svobodomyslné názory odstaven; třetím mluvčím byl Václav Havel. Můj úkol byl skrýt rozsáhlý archiv profesora Patočky, který by komunistická tajná policie po jeho smrti zlikvidovala.

Jak pan Patočka zemřel?

Státní policie jej podrobila řadě dlouhých výslechů. Po jednom takovém výslechu jej nalezl na chodbě před výslechovou místností v bezvědomí jeho syn. Krátce na to Patočka zemřel.

A co váš život?

V dalších letech jsem se snažil pomáhat šířit svobodné myšlenky. Státní bezpečnost hledala slabé místo každého z nás. Jaké bylo to mé? Měl jsem do péče svěřenou dceru a během výslechů jsem slýchal: Korbelíku, jako odpůrce režimu nevychováváš ze svého dítěte řádného občana, proto ti ji budeme muset odebrat.

To musí být pro rodiče strašná situace…

Daniela byla ještě malá, když jsem se rozhodl zmizet s ní za hranicemi. Za poněkud dramatických okolností jsme se v roce 1988 ocitli ve Vídni, tedy ve svobodném západním území. Sám bych to vydržel, ale přijít o dítě…

Co říkáte současnosti?

Když jsem se mohl v roce 1990 vrátit s dcerou domů, zažívali jsme obrovskou radost. Komunisté se vzdali moci, to bylo důležité, vždyť v padesátých letech popravovali za odlišný názor a v dalších desetiletích za něj posílali lidi do vězení. Jsem rád, že v takové době nemusela Daniela vyrůstat; ale narůstající vliv komunistů mě znepokojuje. Nenechme si nikdy vzít svobodu; je snadné o ni přijít a těžké ji vrátit zpátky.

KZŽ – Národní divadlo

23. října Klub zvídavého žáka zamířil do Národního divadla, kde nás čekalo úžasné zpracování Erbenovy Kytice. Kromě toho jsme věnovali čas budově ND zvenčí; za pomoci pracovních listů jsme hledali výtvarné a architektonické ozdobné prvky na zdech Zlaté kapličky. Při cestě zpátky jsme se všichni svorně shodli, že počasí nám přálo, a že jsme i příjemným způsobem oslavili Den vzniku naší republiky.

M. McFadyen, J. Beranová